When you feel strach z odloučení, to je hluboký, často neřešený strach z toho, že někdo, kdo vám důleží, vás opustí — buď fyzicky, emocionálně nebo navždy. Also known as úzkost z rozchodu, it often shows up as constant checking of messages, overthinking every word, or avoiding closeness altogether to prevent pain. Tento strach není známka slabosti. Je to vážná reakce mozku, který se naučil, že blízkost = nebezpečí. A to může být výsledkem dětské zkušenosti, někdy i jediného zranění, které se nikdy nevyléčilo.
Když se strach z odloučení projevuje, vaše tělo reaguje jako byste byli v nebezpečí. Srdce buší, dýchání se zrychluje, a hlava vám opakují: "Nechá tě, když se mu to začne líbit." Tento strach se nevyhodnocuje podle toho, jak silný je váš vztah — vyhodnocuje se podle toho, jak silná je vaše vnitřní jistota. A ta se nevytváří tím, že někdo jiný vás miluje. Vytváří se tím, že se naučíte důvěřovat sobě samotnému. emocionální závislost je často její příbuzná. To je ten stav, kdy vaše pocity o sobě samotném závisí na tom, jestli někdo ještě je. Když se odílí, cítíte, že jste ztratili sebe sama.
Nejčastější chyba? Snažit se strach změnit tím, že budete více důvěřovat druhému. Ale to nefunguje. Právě opak je pravda: musíte začít důvěřovat sobě. A to je právě tam, kde psychoterapie vstupuje. Nepomáhá vám to, aby se vaše partnerka neodstěhovala. Pomáhá vám to, aby jste se neztratili, když se odstěhuje. Můžete se naučit rozpoznávat, kdy je váš strach reakcí na minulost, a kdy je to varování o reálném nebezpečí. Můžete se naučit žít s nejistotou, aniž byste museli všechno kontrolovat. A můžete se naučit, že odtržení neznamená konec hodnoty — jen změnu.
V této sbírce najdete příběhy a nástroje, které lidem pomohly překonat tento strach — od terapie, která se zaměřuje na kořeny, přes techniky, jak zastavit přehnané přemýšlení, až po to, jak se vztahy mění, když přestanete být závislí na tom, aby vás někdo držel. Nejde o to, abyste se naučili nechat se nechat. Jde o to, abyste se naučili zůstat sami — a přesto být celí.
Separační úzkost u dětí je běžný vývojový jev, ale pokud přetrvává, může přerůst v poruchu. Psychoterapie, zejména KBT a hrátková terapie, je nejúčinnější léčbou. Rodiče hrají klíčovou roli - konzistence a přechodové objekty pomáhají dítěti překonat strach z odloučení.
Pokračujte ve čtení