Emoční dysregulace je jádrem hraniční poruchy osobnosti
Nejde jen o náladové výkyvy. Když někdo s hraniční poruchou osobnosti (HPO) řekne: „Jednu chvíli jsem šťastný, o hodinu později už chci zemřít“, nejde o dramatizaci. Jde o fyzickou skutečnost, která se odehrává v mozku. Emoční dysregulace - neschopnost udržet stabilitu v pocitech - je to, co dělá HPO tak zničující. Není to, že by člověk „přeháněl“. Je to, jako by měl vnitřní termostat, který náhle skočí z -10°C na +40°C bez předupozornění. A neexistuje žádný tlačítko, které by to zastavilo.
Podle MKN-10 je HPO charakterizována především nestálým sebepojetím, intenzivními a nestálými vztahy, a hlavně - chronickým pocitem prázdnoty. Ale to všechno vychází z jednoho základního problému: mozek prostě neumí zpracovávat emoce. Nezvládá je zpětnou vazbou, neumí je zpomalit, neumí je přesměrovat. Když přijde zlost, je to jako výbuch. Když přijde strach z opuštění, je to jako pád do propasti. A když přijde smutek, je to jako když se vnitřní svět zhasne a nezbývá nic než tma.
Proč se to děje? Biologie a trauma spolu hrají
HPO není výsledek „špatné výchovy“. Není to „příliš citlivý“ člověk, který by měl „být silnější“. Je to výsledek kombinace genetické predispozice a zkušeností z dětství. Studie ukazují, že lidé s HPO mají často odlišnou strukturu mozku - zejména v oblastech, které řídí emoce, impulzy a rozhodování. Hippokampus, amygdala a přední kůra mají často sníženou aktivitu nebo přetížené spojení.
A to všechno se ještě zhoršuje, když dítě prožívá zanedbávání, fyzické nebo emocionální zneužívání, nebo když se učí, že emoce jsou nebezpečné. Když dítě křičí a dostane za to trest, nebo když pláče a dospělí mu řeknou „nejsi tak špatný“, ale neukážou mu, jak se to má řídit - mozek se učí: „Emoce jsou nebezpečné. Musím je potlačit. Nebo je vyvrátit.“ A tak se v dospělosti objeví sebepoškozování, sebevražedné myšlenky, nebo náhlé útoky zlosti - všechno jako způsob, jak zastavit vnitřní bolest, kterou neumí jinak vyjádřit.
Co to vlastně znamená v každodenním životě?
Představ si, že jsi na schůzce s přítelem, který ti řekne: „Dneska jsem moc unavený, můžeme to odložit?“ Pro většinu lidí je to normální. Pro někoho s HPO to může být: „On mě opouští. Nikdy mě nemiloval. Jsem nezvládnutelná. Nikdo mě nevydrží.“ A za půl hodiny už je v hluboké deprese, nebo už se řeže, nebo už volá 10x, nebo už vypije láhev vína, nebo už přestane mluvit na všechny.
Na sociálních fórech v Česku, jako je „Hraniční porucha osobnosti - podpora“ (s 12 500 členy), se lidé pravidelně snaží popsat, co to cítí. Jeden uživatel napsal: „Nemůžu se ovládat, když mám silný negativní pocit - musím se řezat, jinak to nevydržím.“ Druhá žena napsala: „Od chvíle, co jsem se naučila techniky DBT, dokážu rozpoznat, když přichází emocionální vlna, a před jejím přelitím se umím uklidnit.“
Právě tato schopnost - rozpoznat emoci, než tě zničí - je ten klíč, který terapie snaží naučit.
Co je DBT a proč je to nejúčinnější terapie?
Nejvíce vědecky ověřenou terapií pro HPO je Dialectical Behavior Therapy (DBT), vyvinutá Maršou Linehanovou v USA. DBT není „hovor o dětství“. Je to praktický návod, jak se naučit žít s tím, co je uvnitř. A má čtyři pilíře:
- Mindfulness - naučit se být v momentu, než tě emoce unesou. Zjistit: „Co právě cítím?“ „Kde to cítím v těle?“ „Je to pravda, nebo jen nápad?“
- Toleranci stresu - jak přežít krizi bez sebepoškozování. Jak se uklidnit, když se vnitřní pohyb zhroutí. Jak přečkat hodinu, když se chceš zabil.
- Regulaci emocí - jak identifikovat, jak náležitě reagovat, jak emoci nechat projít, než je potlačíš nebo vyjádříš násilím.
- Mezilidské efektivnosti - jak mluvit o potřebách, jak říct „ne“, jak nechat druhého, aby se nezhroutil, když ty padáš.
Metaanalýza z roku 2019 ukázala, že DBT má úspěšnost 77 % u pacientů s HPO. To znamená, že tři ze čtyř lidí, kteří DBT projdou, začnou mít větší kontrolu nad svými emocemi. A to je jen začátek.
Jaké jsou další účinné přístupy?
DBT není jediná cesta. Další terapie, které ukazují výsledky, jsou:
- Mentalization-Based Treatment (MBT) - učí, jak „číst“ vlastní myšlenky a myšlenky druhých. Jak pochopit: „To, co říkám, je moje emoce. To, co on říká, je jeho.“
- Transference-Focused Psychotherapy (TFP) - zaměřuje se na vztah s terapeutem jako zrcadlo všech ostatních vztahů. Když pacient začne „přehánět“ terapeuta, terapeut mu ukazuje: „Vidíš? To je přesně to, co děláš s matkou.“
Obě tyto terapie trvají 12-18 měsíců. A většina lidí začne cítit změnu až po 6-9 měsících. Není to rychlá léčba. Ale je to léčba, která mění život.
Proč je v Česku tak těžké dostat se k léčbě?
V Česku je k dispozici pouze 8 specializovaných center pro HPO. V Německu je jich 127. V Nizozemsku 45. V Česku má jen 28 % psychiatrů a 19 % psychologů specializované školení. Průměrný čekací čas na terapii je 11 měsíců. V Evropské unii je to 4,2 měsíce.
Proč? Protože HPO je stále považována za „nechceme“ poruchu. Mnozí lékaři ji zaměňují za depresi, úzkost, nebo závislost. A tak pacienti dostávají antidepresiva, která neřeší jádro problému. A když se zároveň někdo sebevražedně pokusí, je to často považováno za „manipulaci“. To je tragédie. A výzkum z Fakultní nemocnice Královské Vinohrady ukazuje: 65 % pacientů s HPO říká, že se setkává s negativním postojem od zdravotnického personálu.
Naštěstí se něco mění. Ministerstvo zdravotnictví v roce 2023 spustilo projekt „Hraniční porucha osobnosti - komplexní péče“, který má zvýšit počet specializovaných terapeutů o 30 % do roku 2025. A Česká asociace pro léčbu HPO, založená v prosinci 2023, pomáhá rodinám, pacientům a terapeutům najít cestu.
Co je cílem terapie? Není to „být šťastný“
Cílem není, aby člověk přestal být citlivý. Cílem není, aby přestal cítit. Cílem je, aby mohl cítit - a přežít to. Aby mohl být smutný, ale nezabít se. Aby mohl být zlý, ale nezničit vztah. Aby mohl být strašně otrávený, ale nevyhodit všechno, co má.
Terapie neřeší „jak být normální“. Řeší „jak být sobě věrný, i když je vnitřní svět v ohni“. A to je největší hrdinství, kterého může člověk dosáhnout.
Prof. Mary Zanarini z Harvardu sledovala pacienty s HPO 24 let. Zjistila, že 85 % z nich zažije remisi - tedy období, kdy příznaky ustoupí alespoň 4 roky. Ale pouze 50 % dosáhne plné remise, která trvá 10 let. To znamená: většina lidí se zlepší. Ale potřebují čas. Potřebují správnou terapii. A potřebují, aby někdo věřil, že to může být lepší.
Napsat komentář