Co když se vaše problémy nekryjí jen v minulých traumatech nebo špatných návykách, ale v něčem hlubším - v pocitu, že jste někdy byli vším, nebo že něco vás přesahuje? Transpersonální psychoterapie se zabývá přesně tímto. Nejde o běžnou hovorovou terapii, kde se analyzují vztahy nebo dětské zážitky. Jde o cestu, která vede za hranice běžného já - do oblastí, kde lidé zažívají spojení s celkem, mystické zážitky, předchozí životy, nebo dokonce pocit, že jsou samotným vesmírem.
Co je transpersonální psychoterapie?
Transpersonální psychoterapie je terapeutický přístup, který přijímá, že lidská zkušenost přesahuje hranice osobní identity. Je to to, co se někdy nazývá čtvrtou silou v psychologii - po behaviorismu, psychoanalýze a humanistické psychologii. Tento směr se nezaměřuje jen na to, jak se člověk cítí, ale na to, co je člověk. A odpověď může být nečekaná: člověk není jen jeho myšlenky, emoce nebo minulost. Je součástí něčeho většího.
První teoretiky tohoto přístupu byli Stanislav Grof, Christina Grofová, Abraham Maslow, Carl Jung a později Ken Wilber. Grof, český lékař, který emigroval do USA, se stal klíčovou postavou. V 70. letech 20. století začal pracovat s LSD jako terapeutickým nástrojem. Když byl LSD v roce 1966 zakázán, vyvinul alternativu - holotropní dýchání. Tato technika je dnes jedním z nejčastěji používaných nástrojů transpersonální terapie.
Co je holotropní dýchání?
Holotropní dýchání není jen rychlejší dýchání. Je to intenzivní, rytmické dýchání, které mění chemický složení krve - snižuje obsah oxidu uhličitého a zvyšuje obsah kyslíku. To způsobuje změněný stav vědomí, podobný tomu, který vzniká pod vlivem psychedelik. Lidé, kteří to zkusí, často zažívají:
- živé vzpomínky na vlastní porod
- pocit, že se stávají předkem nebo jinou osobou
- zkušenosti s univerzálním světlem nebo božskou přítomností
- emocionální uvolnění bez důvodu, který by se dal vysvětlit logikou
Nejde o „náhodné“ zážitky. V transpersonální psychologii se tyto stavy považují za přirozenou součást lidského vědomí - jako když se otevře dveře, které jsme dlouho zavřeli. A právě v těchto stavech se může objevit hluboká léčba. Klient může například překonat úzkost, která ho trápí od dětství, aniž by si uvědomil, odkud přichází. Prostě ji „přijde“ při dýchání a následně ji může integrovat.
Proč je bezpečnost tak důležitá?
Práce s rozšířenými stavy vědomí není bez rizik. Někdo může zažít paniku, halucinace nebo ztrátu reality. Proto se transpersonální terapie nekoná v kanceláři s křeslem a bločkem. Koná se v bezpečném prostředí - tiše, s podložkami, s terapeutem, který neříká „neboj se“, ale „jdi s tím, co je“.
Bezpečný prostor znamená:
- nevyhodnocování zážitku - ani když je „divný“
- nezasahování - terapeut nepředkládá výklady, jen přítomnost
- po terapii - čas na zpracování, občerstvení, klid
Stanislav Grof říkal: „Nemůžete léčit, co nechápete.“ A proto je terapeut nejen průvodcem, ale i ochráncem. Když klient zažije zážitek, že je „bohem“ nebo „předkem“, terapeut neříká: „To není pravda.“ Říká: „Co to pro tebe znamená?“
Kdo tohle potřebuje?
Nejde o „všechny“. Transpersonální terapie není pro ty, kdo chtějí rychlé řešení nebo jen „pohodový“ rozhovor. Je pro lidi, kteří:
- prožívají hlubokou existenční prázdnotu, i když mají všechno
- zažili ztrátu smyslu života
- mají zážitky, které jim nikdo nechce vysvětlit - např. „viděli“ mrtvého příbuzného nebo „slyšeli“ hlasy
- se cítí „jinde“, než je jejich tělo
- vyzkoušeli jiné terapie a nic jim nevzalo hluboko
Není to o „duchovnosti“ jako o náboženství. Je to o tom, že lidské vědomí má vrstvy, které mainstreamová psychologie dlouho ignorovala. A někdy je potřeba je otevřít, aby se člověk mohl znovu spojit sám se sebou.
Kritika a kontroverze
Není to bez kritiky. Český klub skeptiků Sisyfos udělil Stanislavu Grofovi dvakrát cenu „Bludný balvan“ za pseudovědu. Mnoho akademických psychologů považuje transpersonální přístup za nevědecký. Proč? Protože se nejedná o měřitelné data, ale o subjektivní zážitky. A věda má problém s tím, co nelze opakovat v laboratoři.
Ale co když je přesně to, co nelze změřit, tím, co opravdu pomáhá? V roce 2020 FDA v USA schválila psilocybin (houbičku z houb) jako „breakthrough therapy“ pro léčbu těžké deprese. A co když je holotropní dýchání jen jiná cesta k tomu samému - otevření přístupu k hlubokým vrstvám mysli?
Transpersonální psychoterapie není „věda“ v klasickém smyslu. Je to „praxe“ - jako jóga nebo meditace. Nemůžete změřit, jak moc „zklidňuje“ meditace, ale víte, že to dělá. A většina lidí, kteří prošli transpersonální terapií, říká: „Už jsem nikdy nebyl stejný.“
Co se děje dnes v Česku?
V Česku není transpersonální psychoterapie součástí státního systému. Neexistuje výuka na univerzitách. Ale existují praktikující terapeuti, skupiny, semináře. Mgr. Michael Vančura, jeden z nejznámějších českých odborníků, tvrdí, že tento přístup má v zemi dlouhou tradici - a nejde o „modu“, ale o hlubokou potřebu lidí.
Veřejnost je rozdělená. Někteří vidí v tom záchranný kruh. Jiní v něm vidí nebezpečný bludný svět. Ale jedno je jasné: lidé, kteří přišli do transpersonální terapie s úzkostí, depresí nebo smyslovou prázdnotou, často hovoří o „přeměně“ - ne o „léčení“.
Je to jako když někdo dlouho žil v tmavé místnosti a najednou se otevřou dveře. Neříkáte: „To je věda?“ Říkáte: „Teď vidím.“
Je to pro tebe?
Nejsou žádné pravidla. Pokud se cítíte:
- ztracený, i když máte všechno
- vyčerpaný, i když nic neuděláte
- nechápete, proč se někdy cítíte jako „jiný“
- nechcete jen „přemýšlet o problémech“, ale cítíte potřebu „překročit“ je
…tak můžete zkusit. Nejde o to, abyste „věřili“. Jde o to, abyste zkusili. Bez tlaku. Bez očekávání. Jen se nechte vést - a nechte se zkušeností překvapit.
Transpersonální terapie neříká: „Máš problém.“ Říká: „Máš více, než si myslíš.“
Je transpersonální psychoterapie bezpečná?
Ano, pokud je prováděna v bezpečném prostředí s kvalifikovaným terapeutem. Klíčové je, aby klient nebyl vystaven riziku - bez psychedelik, bez tlaku, bez nátlaku na „zvláštní“ zážitky. Terapeut vytváří fyzický i emocionální prostor, kde je možné se vzdát kontroly. Většina zážitků je příjemná, ale i ty nejintenzivnější se dají zpracovat v bezpečí.
Je transpersonální terapie jen pro „duchovní“ lidi?
Ne. Lidé, kteří se k tomu dostanou, jsou často ti, kdo se vůbec nezajímají o duchovnost. Jsou to lidé, kteří mají pocit, že něco chybí - a nevědí co. Někdo přijde s chronickou úzkostí, jiný s pocitem, že „život je prázdný“. Transpersonální terapie nevyžaduje víru, jen otevřenost. Zážitky, které se objeví, nejsou „náboženské“ - jsou lidské.
Může mi pomoci, když jsem už v terapii?
Ano. Mnoho lidí, kteří prošli klasickou psychoterapií, přichází do transpersonální práce, když se cítí „zastavení“. Transpersonální přístup není konkurent, ale doplněk. Zatímco klasická terapie pracuje s příčinami, transpersonální pracuje s hloubkou - s tím, co je za příčinami. Může pomoci, když se zdá, že „všechno víte, ale necítíte“.
Co se stane, když zažiji něco „strašného“?
V transpersonální terapii se „strašné“ zážitky nevyhodnocují jako „špatné“. Můžou to být vzpomínky na porod, smrt, nebo zážitky z minulých životů - ale všechny mají svůj význam. Terapeut neříká: „To není pravda.“ Říká: „Co tě to naučilo?“ Tyto zážitky jsou často klíčem k propuštění starých bolestí. Není nutné věřit, že to bylo skutečné - jen to přijmout jako součást vaší zkušenosti.
Je transpersonální terapie platná podle zákona?
Ano, pokud ji provádí licencovaný psychoterapeut. Transpersonální přístup není zakázaný - jen není oficiálně uznáván ve veřejné zdravotnictví. Terapeuti, kteří ho používají, jsou často licencovaní v jiných směrech (např. humanistická nebo gestalt terapie) a přidávají transpersonální metody jako doplněk. Není to „podzemní“ praxe - je to nekonvenční, ale legální.
Napsat komentář