Uzdravení z poruch příjmu potravy (PPP) není jako vypnutí světla. Nejde o okamžik, kdy se někdo probudí a najednou je všechno v pořádku. Je to dlouhý, nepravidelný, často bolestivý proces, který se děje v třech vrstvách: těle, mysli a životě. A v Česku se tento proces za posledních deset let výrazně změnil - nejen v léčbě, ale i v tom, jak si lidé sami rozumí svému uzdravení.
Co znamená skutečné uzdravení?
Mnoho lidí si myslí, že když se vrátíš do normální hmotnosti, už jsi uzdravený. To je nebezpečná iluze. Podle výzkumu z 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy se kompletní uzdravení z anorexie nervosa definuje třemi věcmi: trvalé BMI nad 18,5 po dobu minimálně 12 měsíců, návrat menstruačního cyklu u žen a ukončení všech kompenzačních chování - tedy vyhazování, přílišného pohybu, nebo přílišného sledování kalorií. U bulimie nervosa je klíčové, aby se bingeeating epizody a kompenzační chování přestaly vyskytovat po dobu alespoň šesti měsíců.
Ale to je jen začátek. Skutečné uzdravení znamená, že už nečekáš na „dobrý den“, kdy bys mohla jíst. Už neříkáš: „Dnes jsem se toho vysvobodila.“ Už se nebojíš jídla, které ti kdysi vyvolávalo paniku. Už nevyhodnocuješ každý kousek jídla podle toho, jestli „je to špatné“. Už nevidíš své tělo jako nepřítele, ale jako domov, který tě nosí.
Proces uzdravení: Jak to vlastně vypadá?
Podle dat z 10 českých terapeutických center (2022) 45 % pacientů zažije alespoň jeden relaps během prvních dvou let po ukončení intenzivní terapie. To neznamená, že se nic nezlepšilo. To znamená, že uzdravení není přímá čára - je to vlnový pohyb. Některé dny jsou světlé, jiné se vrátíš k starým myšlenkám, kdy ti každý kousek chleba připomínal, že jsi „nezdárná“.
První fáze, kterou popisuje 78 % pacientů, je bolestivá. „Jídlo se stalo nebezpečím,“ říká 24letá Markéta z Prahy. „Každý večer jsem si dělala seznam, co jsem jela. A pak jsem si ho přečetla znovu - jako kdyby to byl zápis vinnosti.“
Postupně se začíná měnit jídelní režim. Terapeut ti pomůže přidat „nebezpečná“ jídla - třeba těstoviny, cukr, maso, nebo jídlo ve společnosti. To trvá průměrně 6-9 měsíců. Nejde o to, jestli ti to chutná. Jde o to, abys se naučila, že jídlo nezničí tě. Že jídlo neznamená ztrátu kontroly. Že jídlo je jen jídlo.
Ve fázi stabilizace se začíná budovat krizový plán. 80 % pacientů, kteří ho mají, ho použije při prvních příznacích relapsu. To je klíčové. Není to o tom, abys se vyhnula stresu. Je to o tom, abys měla nástroje, když stres přijde. Může to být telefonát s terapeutem, zápis do deníku, nebo jen pět minut, kdy si sedneš a řekneš: „Tohle je stres. A já teď nebudu jíst jen proto, že se cítím špatně.“
Co funguje? Které přístupy mají nejvyšší úspěšnost?
Kognitivně-behaviorální terapie (CBT) je stále zlatým standardem, zejména u bulimie nervosa - úspěšnost dosahuje 70 %. Ale u anorexie nervosa je její úspěšnost jen 55 %. Proč? Protože CBT se zaměřuje na změnu chování, ale ne vždy na hluboké přesvědčení, které to chování udržuje.
Naopak, externalizační přístup - který nevidí poruchu jako „vraha“, ale jako „partnera“, který tě chrání - má u pacientů s chronickým průběhem úspěšnost až 80 %. Tady se nebojuje proti jídlu. Tady se s ním hovoří. „Co tě k tomu vedlo? Co ti dělá?“ To je otázka, která může otevřít dveře, které jiné terapie neotevřely.
A pak je tu peer podpora - lidé, kteří už prošli tímto cestou. Organizace Chuť žít, která tuto metodu zaváděla od roku 2018, dosáhla 68 % úspěšnosti v udržení remise po 12 měsících - o 15 % více než standardní terapie. Proč? Protože když ti někdo řekne: „Já jsem to taky prožil. A já jsem přežil. A ty taky přežiješ.“ - to není jen podpora. To je důkaz, že to není jen teorie.
Proč někdo relapsuje? A co dělat, když se to stane?
Relaps není selhání. Je to signál. 35letý Tomáš z Brna, který po dvou letech remise opět ztratil kontrolu, řekl: „Naučil jsem se jíst. Ale ne naučil jsem se, jak řešit stres.“
Nejčastější příčiny relapsu: stres na práci, rodinné konflikty, změna životní situace, nebo přílišné zaměření na hmotnost. Výzkum České psychologické společnosti (2022) ukázal, že 32 % pacientů s „normální“ hmotností stále trpí psychickými příznaky PPP. To znamená: tělo může být uzdravené, ale mysl ne.
Co dělat? První věc: nezatíž se vinou. Druhá věc: použij svůj krizový plán. Třetí věc: kontaktuj někoho - terapeuta, přítele, podpůrnou skupinu. Čtvrtá věc: vědomě se vrať do fáze stabilizace. Není potřeba začít od začátku. Stačí se vrátit tam, kde jsi byl před třemi měsíci. A pak jít dál.
Co v Česku dělá rozdíl?
V Česku je proces uzdravení ovlivněn systémem. Průměrná čekací doba na specializovanou terapii je 4-6 měsíců. To je dlouho. A toho času se mnozí lidé ztratí. Z toho důvodu se rozšiřuje projekt „PPP bez hranic“, který spojuje telemedicínu s peer podporou. U 200 pacientů z venkova dosáhl 82 % úspěšnosti v udržení remise po 12 měsících.
Další klíčový prvek je multidisciplinární tým. V Česku se průměrně na jednoho pacienta zapojuje 3,2 odborníků: psychiatr, klinický psycholog, nutriční terapeut. To snižuje dobu dosažení stabilizace o 40 %. A to není náhoda. Porucha příjmu potravy není jen o jídle. Je to o hormonech, emocích, myšlenkách, vztahách, kultuře.
Podpora skupinové terapie, kterou účastní 60 % pacientů ve fázi stabilizace, snižuje riziko relapsu o 25 %. A to proto, že když slyšíš, že někdo jiný má stejné strachy - tvoje strachy přestanou být tak strašné.
Budoucnost: Co se bude dít?
Do roku 2030 se v Česku očekává integrace biologických markerů do hodnocení uzdravení - například úrovně serotoninu. To bude znamenat, že nebudeme jen měřit hmotnost, ale i to, jak funguje mozek. Výzkumný tým na 1. LF UK vyvíjí personalizovaný model terapie založený na genetické analýze - přesnost předpovědi reakce na terapii dosahuje 90 %.
Ale největší výzvou je překonat dichotomii mezi fyzickým a psychickým uzdravením. Nemůžeš být „uzdravený“, když tělo je v pořádku, ale mysl je v pětičlenném závěsu. A nemůžeš být „uzdravený“, když mysl je klidná, ale tělo je vyčerpáno.
Nejlepší věc, kterou můžeš dělat teď? Nečekat na „konec“. Nečekat na „dokonalost“. Uzdravení není cíl. Je to cesta, která se mění s tebou. A když se někdy ztratíš - nevadí. Stačí se zastavit, nadechnout, a říct si: „Ještě nejsem tam. Ale jsem jinak než před rokem.“
Napsat komentář