Rozhodovací poradenství není o tom, jak vztah zachránit. Je to o tom, jak jasně vidět, zda vůbec má smysl ho zachraňovat. Mnoho párů přijde do poradny s tím, že jeden partner už je emocionálně pryč, zatímco druhý stále doufá. Nejde o konflikt, nejde o hádky. Jde o to, jestli ještě něco spojuje, nebo už jen spolu dýcháte ve stejné místnosti, ale každý z vás je sám.
Co je to vlastně rozhodovací poradenství?
Nechcete-li přijít do poradny, aby vám někdo řekl, že máte dělat všechno pro vztah, pak jste na správném místě. Rozhodovací přístup se liší od tradičního manželského poradenství tím, že nezačíná předpokladem, že vztah má být zachráněn. Naopak - začíná otázkou: Co by se muselo stát, abych tento vztah opustil/a?
Tento přístup není nový. V Česku ho neoznačujeme jako „discernment counseling“, ale jeho podstata je známá od několika let. Odborníci jako Aleš Kalina nebo Lucie Königová ho popisují jako „strategické vzdávání“. To znamená, že si předem jasně definujete, co je pro vás neakceptovatelné. Ne v okamžiku, kdy už jste vyčerpaní. Ne v okamžiku, kdy vás partner zklamal. Ale předem. Před tím, než se rozhodnete.
Co vás ve vztahu nejvíc bolí?
Nejprve si položte tři otázky. Ne jen myslí, ale písmem. Na papír. V klidu. Bez partnera.
- Co by se muselo stát, abych tento vztah opustil/a? Například: „Kdyby měl partner závažnou závislost, která by ho odtrhla od reality.“ Ne: „Kdyby mi řekl, že mě nemiluje.“
- Co bych nechtěl/a ve vztahu dlouhodobě prožívat? Například: „Žít v nesouhlasu, když každý den musím přetvářet, že je všechno v pořádku.“
- Jaké chování partnera je pro mě absolutně neakceptovatelné? A proč? Například: „Neschopnost přiznat chybu.“ Ne: „Když neřekne, že mě má rád.“
Tyto otázky nejsou o tom, jak vás partner zranil. Jsou o tom, jaký vztah chcete žít - a co byste se sám/a nechtěli žít. Pokud odpověď zní: „Nemohu žít bez něj“, pak je to strach. Pokud odpověď zní: „Nemohu žít s tím, jak se chová“, pak je to hranice.
Znamení, že vztah už nestojí za to
Podle Aleše Kaliny je jedním z největších indikátorů, že vztah už nemá smysl, absence sexuální chemie. Ne jde o to, že už nemáte sex. Jde o to, že už nechcete dotknout se partnera. Že se vás dotkne, a vy se nechcete dotknout zpět. Že se vám v něm už nic neozývá. A toto není něco, co se dá „vylepšit“. Není to problém, který se dá vyřešit terapií. To je ztráta spojení - a to je konec.
Další znak: emocionální odchod. Pokud už nechcete mluvit o svých straších, o svých snách, o tom, co vás bolí - a partner to ani neptá - tak jste už pryč. Podle Lucie Königové: „Vyhořelý vztah má cenu zachraňovat jen tehdy, pokud vám to celé dává smysl.“ Pokud vám to nedává smysl, pak to není vyhoření. Je to jen návyk.
Statistiky z Novinky.cz (2023) ukazují, že 78 % rozchodů začíná tím, že jeden partner už emocionálně odešel. Druhý to jen nechápe. Nebo si to nechce připustit. A právě tohle je ten moment, kdy rozhodovací poradenství pomáhá. Ne k záchraně. K jasnosti.
Proč se lidé neodvažují rozhodnout?
Největší překážkou není strach z osamění. Je to strach z toho, že byste se mohli mýlit. Že byste mohli ukončit vztah, který by mohl být zachráněn. A nebo naopak - že byste zůstali v tom, co už bylo mrtvé.
Na blogu Aleše Kaliny se jedna žena psala: „Spíme v jedné posteli, ale cítím se sama.“ To je přesně ten stav. Nejde o to, že nejste spolu. Jde o to, že jste sám/a - i když jste vedle někoho.
Mnoho lidí se bojí, že jsou zodpovědní za všechny problémy. To je manipulace - známá jako gaslighting. Když vás partner přesvědčuje, že všechno je vaše chyba, a vy se začnete cítit jako vina, tak se neodvažujete rozhodnout. Ale to není vaše chyba. To je jeho způsob, jak se vyhnout odpovědnosti.
Podle průzkumu Ipsos (2022) 65 % žen a 42 % mužů v Česku zůstává ve vztahu déle, než chtějí. Proč? Pro strach. Pro společenský tlak. Pro to, že „to tak dělají všichni“. Ale to není život. To je přežívání.
Co dělat, když jeden partner chce zachraňovat, druhý odejít?
Tady není místo pro návrhy na „vylepšení“. Není místo pro „zkusme to ještě jednou“. Je místo pro jasné hranice.
Strategické vzdávání znamená, že si každý z vás napíše: „Co bych potřeboval, abych zůstal?“ a „Co bych potřeboval, abych odešel?“
Pokud partner, který chce zachraňovat, může říct: „Potřebuji, abychom spolu měli každý týden alespoň 2 hodiny bez telefonů, bez dětí, bez všeho. A musíme se otevřít.“ - a druhý partner řekne: „To je něco, co jsem schopen dát.“ - pak je šance.
Pokud ale partner, který chce odejít, řekne: „Potřebuji, abys přestal lžít.“ a ten druhý odpoví: „To jen přeháníš.“ - pak je to konec. Bez výjimek.
Proč rozhodování trvá 2-3 měsíce?
Emoce jsou hlasité. A zavádějící. Když jste na kraji rozchodu, všechno vypadá jako konec. Když jste na kraji záchrany, všechno vypadá jako šance.
Lucie Königová říká, že rozhodování potřebuje čas. Alespoň dva měsíce. Proč? Protože potřebujete vidět, jestli se něco mění. Ne jen ve vztahu. Ale ve vás.
Když jste zklamáni, všechno vypadá špatně. Když jste závislí, všechno vypadá důležité. Ale když si dáte čas, začnete vidět: Je to jen dočasný problém? Nebo je to hluboká neslučitelnost?
Podle Aleše Kaliny 70 % párů, kteří překonají krizi, se vrátí do silnějšího vztahu - ale pouze pokud problém byl dočasný. Pokud jste se ztratili v nesouhlasu, který trvá léta - pak to není krize. Je to vztah, který se už nepřizpůsobuje životu.
Co se stane, když se rozhodnete?
Největší překvapení? 63 % párů, kteří prošli strukturovaným rozhodovacím procesem, je spokojenější s konečným rozhodnutím - ať už zůstali spolu, nebo se rozešli.
Proč? Protože nebylo rozhodnutí založené na strachu, na vinnosti, na lítosti. Bylo to rozhodnutí založené na pravdě.
Největší výhoda rozhodovacího přístupu je, že vás nechává volnějšího. Pokud se rozhodnete zůstat, pak to děláte s očima otevřenýma. Pokud se rozhodnete odejít, pak to děláte bez toho, abyste se cítili jako poražení. Jako lidé, kteří si vybrali život, který jim dává smysl.
Kdo tohle potřebuje?
Tento přístup není pro každého. Ale je pro ty, kteří:
- už nevěří, že se vztah může zlepšit,
- už nevěří, že partner změní,
- se cítí jako mrtví, i když jsou živí,
- nechtějí se vztahu vzdát, ale nechtějí ho ani dál přežívat.
Není to o tom, jestli milujete. Je to o tom, jestli jste spolu ještě živí.
Co dělat dál?
Nejprve si vezměte papír a tužku. Napište tři otázky, které jsem výše uvedl. Ne jen odpovězte. Zapište, proč to odpovídá. Potom si to přečtěte za týden. Znovu. A zjistěte, jestli se vaše odpovědi změnily. Pokud ne - pak to je vaše pravda.
Nejde o to, co uděláte. Jde o to, proč to uděláte. A tohle je jediný přístup, který vás nechává v klidu - ať už zůstanete, nebo odejdete.
Je rozhodovací poradenství stejné jako manželská terapie?
Ne. Manželská terapie se snaží vztah zachránit. Rozhodovací poradenství se snaží zjistit, zda vztah vůbec stojí za zachránění. Nezačíná s cílem „zlepšit“, ale s cílem „rozumět“. Není to o řešení konfliktů. Je to o pochopení, zda vztah má budoucnost.
Můžu to udělat sám/a bez poradce?
Ano, ale s omezenými výsledky. Strukturovaný přístup, jako je strategické vzdávání, funguje nejlépe, když máte někoho, kdo vás vede. Poradce vám pomůže vidět, kdy vás strach nebo vina zavádí. Ale pokud si jste jisti, že chcete jen jasnější odpovědi, můžete začít s písemným procesem - ale pak se připravte, že budete potřebovat někoho, kdo vás slyší, když se rozhodnete.
Kdy je nejlepší doba začít s rozhodováním?
Nejlepší doba je, kdy už nevěříte, že se vztah zlepší, ale stále máte trochu naděje. Pokud už jste zcela ztratili naději - pak je to už konec. Pokud ještě věříte, že všechno může být jinak - pak je to přesně ten okamžik, kdy rozhodování pomůže. Ne k záchraně. K jasnosti.
Je to jen pro páry, které se chystají rozvést?
Ne. Je to pro každý pár, který se nachází na rozcestí. Může to být pár, který se rozhodne zůstat - a pak to udělá s očima otevřenýma. Nebo pár, který se rozhodne rozloučit - a pak to udělá bez lítosti. Cílem není rozvod. Cílem je vědomé rozhodnutí.
Je to levné? Kolik stojí?
V Česku se rozhodovací přístup obvykle integruje do běžného vztahového poradenství. Cena se pohybuje kolem 1500-2500 Kč za hodinu, podle Cenuzdar.cz (2023). Někteří poradci, jako Aleš Kalina, nabízejí speciální programy, jako je „Vztah na rozcestí“, které mají pevnou cenu a strukturu. Není to samostatná služba, ale část procesu, který je čím dál častěji využíván.
Napsat komentář