Trauma a poruchy příjmu potravy: Jak traumata ovlivňují léčbu a co pomáhá skutečně

When someone struggles with an eating disorder, it’s easy to focus on the food. The weight loss. The binges. The vomiting. The obsessive counting of calories. But what if the real problem isn’t the plate in front of them - but the memories they can’t escape?

Poruchy příjmu potravy nejsou jen o jídle

Poruchy příjmu potravy (PPP) se často představují jako problém s kontrolou jídla. Ale pod povrchem se skrývá hlubší boj - často s traumatem, kterého si člověk neuvědomuje ani neumí vyjádřit. Podle dat Národního centra pro zdravotnické informace z roku 2023 má až 65 % pacientů s PPP anamnézu dětského zneužití, zanedbávání nebo jiného psychického traumatu. To není náhoda. Trauma neznamená jen nějakou událost z minulosti - znamená, že mozek se naučil přežívat v nebezpečí. A jídlo se stává jedním z nástrojů, jak to zvládnout.

Když dítě zažívá sexuální nebo emocionální zneužití, jeho tělo se stává místem, kde se cítí nebezpečně. Nebezpečné, když je příliš vidět. Nebezpečné, když je příliš velké. Nebezpečné, když je příliš malé. A tak se jídlo přeměňuje na zbraň - buď jako způsob, jak se tělo odmítnout, nebo jako způsob, jak ho naplnit a zahalit. Anorexie může být pokusem o kontrolu, když všechno ostatní bylo ztraceno. Bulimie může být způsobem, jak vyplnit prázdnotu, kterou zanechalo zneužití. A většina lidí, kteří tyto poruchy mají, to neví. Nebo si to neodváží říct.

Co vlastně traumata dělají s mozkem a tělem?

Trauma nezůstává jen v paměti. Mění chemii mozku. Zvyšuje hladinu stresových hormonů, jako je kortizol, a snižuje serotonin a dopamin - látky, které nám dávají pocit klidu a spokojenosti. To vede k nespavosti, iritabilitě, neschopnosti soustředit se a k neustálému přemýšlení o jídle. Podle Minnesota Study (Keys et al., 1950) až 87 % pacientů s PPP má fixaci na jídlo, 92 % trpí iritabilitou a 85 % má problémy se spánkem. Tyto příznaky nejsou jen „příznaky poruchy“ - jsou přímým důsledkem toho, že mozek je stále v režimu „ohrožení“.

Chronický stres z trauma také způsobuje skrytý zánět v těle, který ovlivňuje metabolismus a zvyšuje riziko obezity v dospělosti o 45 %, jak ukazuje výzkum Karolinska Institutet. To znamená, že trauma nejen způsobuje anorexii nebo bulimii - může v budoucnu vést i k přílišnému příjmu potravy. Nejde o „nepřiměřenou chuť“, ale o přežití.

Standardní terapie nestačí - proč KBT často selhává

Kognitivně-behaviorální terapie (KBT) je nejčastěji používaná metoda pro léčbu PPP. Zaměřuje se na změnu chování: přestat zvracet, začít jíst pravidelně, zrušit návyky diuretik a laxativ. To je důležité. Ale pokud se nezabývá tím, proč se toto chování vůbec vyvinulo, je to jako čistit špinavý podlahu, aniž byste zastavili kohoutek.

Podle studie z roku 2022 má EMDR úspěšnost 70-80 % u pacientů s traumatem souvisejícím s PPP. U standardní KBT je to jen 55 %. Proč? Protože KBT pracuje s myšlenkami „teď“ - jak se máš jíst, jak se máš cítit, když vidíš zrcadlo. Ale trauma je v minulosti. A když se člověk snaží změnit chování, ale stále se cítí jako dítě, které bylo zneužito, žádná tabulka s jídelníčkem to nezvládne.

Je to jako chtít, aby někdo přestal být strašený, když mu nikdo neřekne, co ho děsí. KBT může pomoci s chováním. Ale trauma-informovaná terapie pomáhá s kořenem.

EMDR: Když slova nestačí

EMDR (Eye Movement Desensitization and Reprocessing) byla vyvinuta v roce 1987 pro léčbu PTSD. Ale ukázalo se, že funguje i u poruch příjmu potravy - a to velmi dobře. Místo toho, aby se pacient musel dlouho vyprávět o traumatu, používá se jemné střídání pohybu očí nebo taktilek. To pomáhá mozku přepracovat traumata, která jsou uložena jako tělesné vzpomínky, ne jako příběhy.

Uživatelka „Anonymka23“ na českém fóru PoruchyPrijmu.cz napsala: „Po 15 letech boje s bulimií mi EMDR pomohl za 10 měsíců, kde předtím 8 let KBT nepřineslo výraznější změnu. Klíčové bylo přepracovat dětské sexuální zneužití, které jsem nikdy nebyla schopna verbalizovat.“

EMDR nevyžaduje, abyste o traumatu mluvili. Stačí, abyste ho zažili. A to je pro mnohé, kteří se cítí bezmocní, jediná cesta ven.

Problém je, že v České republice je k 1. lednu 2024 pouze 120 certifikovaných EMDR terapeutů. Většina z nich pracuje v Praze nebo Brně. V Ostravě, Olomouci nebo Plzni je to téměř nemožné najít. A cena sezení se pohybuje kolem 1 200 Kč - bez pojištění. To znamená, že i když metoda funguje, mnozí ji prostě nemohou dostat.

Psychodynamická terapie - když se trauma skrývá pod slovy

Někteří pacienti potřebují jiný přístup. Psychodynamická terapie se zaměřuje na to, jak minulost ovlivňuje současnost - jak dětské zneužití vytvořilo pocit, že jsi „nepřijatelný“, „hodný jen za něco“, „musíš být dokonalý, abys byl milován“. Hilde Bruchová už v roce 1973 řekla, že poruchy příjmu potravy jsou „bojem o identitu“.

Tato terapie je pomalá. Může trvat roky. Ale pro některé je to jediná cesta, jak pochopit, proč se jídlo stalo jejich hlavním jazykem. Problém je, že pokud terapeut není zkušený s traumatem, může se stát, že se pacient zhorší. Jak napsala „Markéta, 27 let“ na Facebooku: „Psychodynamická terapie mi zhoršila stav, protože terapeut nebyl připraven na intenzitu mého trauma.“

Ne každý terapeut, který pracuje s PPP, je připraven pracovat s traumatem. A to je jedna z největších chyb v současné péči.

Co se děje ve skutečné léčbě? Tři fáze, které musíte projít

Úspěšná léčba trauma-souvisejících PPP probíhá ve třech fázích:

1. Stabilizace a bezpečí (2-6 měsíců): Nejdřív musí být tělo bezpečné. Pokud je pacient podvýživou, nemůže mozek zpracovávat emocionální obsah. MUDr. Jan Průda z Adiktologického ústavu v Praze říká: „Řešit trauma až po stabilizaci výživového stavu.“ Bez dostatečného jídla se mozek přepíná do režimu přežití - a emocionální práce je nemožná.
2. Přímé zpracování traumatu (6-18 měsíců): Teprve teď se začíná pracovat s pamětí, emocemi a tělesnými reakcemi. Zde se používají EMDR, psychodynamická terapie nebo jiné trauma-informované metody.
3. Integrace a prevence relapsu (3-12 měsíců): Jak se člověk naučí žít bez jídelních poruch? Jak se naučí říct „ne“? Jak se naučí důvěřovat? Zde pomáhá interpersonální psychoterapie (IPT) - která se zaměřuje na vztahy, rodinu a komunikaci.

Průměrná doba celé léčby je 2-3 roky. A přesto mnozí přestanou po 6 měsících. Protože to je náročné. Protože to bolí. A protože většina lidí neví, že to nemusí být věčné.

Kdo pomáhá - a kdo chybí?

Léčba PPP není jen práce psychologa. Potřebujete tým: lékaře, výživového terapeuta, psychologa, a v některých případech i farmakoterapii. Ale v praxi se to takřka nikdy nestane. Podle MUDr. Lenky Vávrové z Psychiatrie FN Motol je hlavním problémem „nedostatečná koordinace mezi výživovými terapeuty a trauma-specialisty“. A to vede k tomu, že 37 % pacientů za první rok po terapii opět přijde na symptom.

Rodina také hraje klíčovou roli. Mnohé rodiny nevědí, co říct. Říkají: „Proč to děláš?“ nebo „Proč to nezvládneš?“ Nebo: „Ale ty jsi tak krásná!“ Tyto věty nejsou špatné - ale nejsou ani užitečné. V terapii se učí rodiny, jak podporovat bez hodnocení, jak mluvit o jídle bez kritiky, jak nechat prostor pro smutek, ale ne pro kontrolu.

Co se mění - a co zůstává stejné

V říjnu 2023 vydalo Ministerstvo zdravotnictví aktualizované klinické doporučení, které poprvé explicitně zahrnuje trauma-informovaný přístup jako součást standardní péče. To je velký krok. Pilotní projekt „Integrace EMDR do standardní péče“ na pěti klinikách ukázal 32 % snížení symptomů u pacientů s traumatem.

Ale stále je pouze 18 % služeb trauma-informované terapie hrazeno z veřejného zdravotního pojištění. Zbytek musí platit pacienti sami. A to znamená, že jen ti, kteří mají peníze, dostanou skutečnou pomoc.

Do roku 2025 se počet certifikovaných trauma-specialistů v ČR měl zvýšit o 25 %. Ale to je stále jen kapka v moři. Když 4,2 % žen ve věku 15-40 let má poruchu příjmu potravy - a 65 % z nich má traumatum - potřebujeme tisíce terapeutů, ne stovky.

Co můžete udělat teď

Než se vydáte na cestu terapie, zkuste si položit tyto otázky:

• Mám pocit, že jídlo je můj způsob, jak zvládnout něco, co jsem zažil?
• Přemýšlím o jídle více než o všem ostatním?
• Mám pocit, že když jsem „dokonalá“, budu milovaná?
• Mám v minulosti zažil něco, co se mi nechce vyprávět?

Je to těžké. Ale nejste sami. A nejste vinen. Porucha příjmu potravy není známkou slabosti. Je to známkou toho, že jste přežili něco, co by nikdo neměl zažít. A to, co vás přežilo, může být i to, co vás vyléčí.

Nejde o to, jak rychle zhubnete. Nejde o to, kolik jídelníčků máte. Nejde o to, jak dobře vypadáte. Jde o to, abyste se konečně cítili bezpečně - uvnitř svého těla, ve své kůži, ve své vlastní kůži. A to je práce, která stojí za to. I když je dlouhá. I když je bolestná. I když se zdá, že nikdo nechápe.