Přechod na střední a vysokou školu s ADHD: Terapeutická příprava

Přechod na střední školu s ADHD není jen změna třídy - je to převrat

Když se dítě s ADHD přesouvá z pátého ročníku základní školy na první ročník střední, nejde jen o nové učebny, nové učitele a delší dny. Jde o to, že systém, který dříve dítě udržoval na povrchu - asistent, pravidelné kontroly, malé skupiny - přestane fungovat. Na střední škole už nikdo nekontroluje, jestli máš domácí úkol, jestli ses připravil, jestli jsi si napsal termíny zkoušek. A právě tady začíná problém. Studenti s ADHD, kteří neprošli terapeutickou přípravou, mají o 23 % nižší průměr známek než jejich vrstevníci bez poruchy. V některých případech to znamená, že se vůbec nedostanou na vysokou školu, i když mají schopnosti.

Proč to tak je? Protože ADHD není jen o tom, že si dítě nezapamatuje, co mu učitel řekl. Je to o tom, že mozek nemá nástroje, které ostatní mají automaticky. Schopnost plánovat, odložit radost, zastavit impulz, přemýšlet před tím, než uděláš něco hloupého - to všechno je výkonnostní funkce, která u lidí s ADHD funguje jinak. A když tyto schopnosti nejsou vyvinuté, škola je jako stoupání do hor bez lan a kruhů.

Co vlastně dělá terapeutická příprava?

Terapeutická příprava na přechod na střední školu není jednorázový seminář. Je to 8týdenní program, který zahrnuje 18 setkání po 90 minutách. A nejde jen o to, aby dítě „naučilo“ nějaké triky. Jde o to, aby si vytvořilo nový způsob, jak fungovat.

Nejčastější metody jsou kognitivně-behaviorální terapie (KBT), činnostní terapie, psychogymnastika a arteterapie. KBT učí dítě rozpoznávat, kdy se mu začíná „vypínat“ mozek - když se začne rozptylovat, když se cítí přetížené, když chce něco udělat jen proto, že je to zábavné. Potom se učí, jak to zastavit. Například: místo toho, aby si hned vyzkoušel novou hru, si napíše na papír: „Zkusím to po zkoušce.“

Činnostní terapie se zaměřuje na praktické dovednosti - jak si organizovat školní tašku, jak používat kalendář, jak rozložit úkol na kousky. Představ si, že máš napsat esej. Pro běžného studenta je to „napsat esej“. Pro studenta s ADHD to je: najít téma, najít zdroje, vytvořit strukturu, napsat úvod, napsat tři body, napsat závěr, přečíst, opravit, odevzdat. Každý krok je jako překážka. Terapeut učí, jak tyto překážky přeměnit na malé, řešitelné kroky.

Arteterapie a muzikoterapie nejsou jen „zábava“. Pomáhají dítěti vyjádřit to, co nemůže slovy. Některé děti s ADHD se cítí jako „problém“, protože se jim nikdo nechce vyslechnout. Kreslení nebo hudba jim dává prostor, kde nejsou hodnoceni za to, jestli se chovali správně.

Kdo se na přípravě podílí? A proč to nejde udělat jen tak?

Nejde to udělat jen tak, protože škola sama o sobě nemá kapacity. A nejde to udělat jen rodičem, protože oni nejsou odborníci. A nejde to udělat jen terapeutem, protože ten neví, jak vypadá třída na střední škole.

Úspěšná příprava potřebuje tým: speciální pedagog, psycholog školy, učitelé, rodiče a samozřejmě dítě. Všechny tyto osoby musí mít stejný plán. Když rodiče vědí, že dítě potřebuje krátké přestávky, ale učitel na střední škole to neví, tak se dítě cítí jako „neposlušné“. Když speciální pedagog vytvořil individuální vzdělávací plán (IVP), ale učitel ho neviděl, tak se dítě ztrácí.

Ve skutečnosti jen 28 % českých škol má nějaký program pro přechod s ADHD. A jen 35 % učitelů na základních školách absolvovalo kurz o práci s ADHD. To znamená, že většina dětí se přesouvá do nového prostředí bez přípravy - jako kdyby ti někdo dal klíč od auta, které nikdy neviděl, a řekl: „Vezmi to na dálnici.“

Co funguje? Co ne?

Nejúspěšnější přístup je ten, který kombinuje několik metod. Studie z Univerzity Palackého ukazují, že studenti, kteří absolvovali 8týdenní program s KBT, činnostní terapií a podporou rodičů, zlepšili průměr o 15-20 % během jednoho roku. Jeden student z Brna, který měl průměr 3,2, po programu měl 2,1. Nebyl to geniální student - jen se naučil, jak fungovat.

Co nefunguje? Jednorázové setkání. „Dnes vám představíme ADHD“ - to je k ničemu. Nebo příprava, která se odehrává jen mezi rodiči a psychologem, ale učitelé nejsou informováni. Nebo programy, které se zaměřují jen na chování - „neměj se špatně“ - ale neučí, jak si řídit myšlenky.

Ještě horší je, když dítě dostane jen léky. Farmakoterapie pomáhá, ale sama o sobě nevyřeší problém organizace, plánování nebo sebedůvěry. Bez terapie se dítě naučí, že léky ho „vyřeší“, ale když je přestane užívat, všechno se zhroutí.

Co děti a rodiče opravdu chtějí?

Ve studii z roku 2023 se 82 % studentů s ADHD zeptalo: „Můžu mít krátkou přestávku, když se cítím přetížený?“ 78 % řeklo: „Potřebuji učitele, který mě pozná jako člověka, ne jako problém.“ 65 % řeklo: „Můžu odevzdat úkol o týden později, když budu mít čas?“

To není speciální požadavek. To je základní lidská potřeba - být viděný, mít prostor, mít čas. Ale na střední škole se to často považuje za „lenost“ nebo „nechápání pravidel“.

Naopak, největší bolest rodičů je, že se školy nekomunikují. 67 % rodičů řeklo, že základní škola neodeslala žádné informace o dítěti na střední. Nebyl předán IVP. Nebyl předán seznam strategií. Nebyla předána žádná podpora. Dítě se prostě „ztratilo“.

A 58 % studentů řeklo, že se cítí jako „problémoví“. Někdo je vyhazuje z třídy. Někdo je vysmívá. Někdo jim říká: „Proč nemůžeš být jako ostatní?“ A to je to, co zničí sebedůvěru dřív, než se zničí průměr.

Co se děje v Česku? A co se mění?

V Česku je jen 12 specializovaných center, která nabízejí přípravu na přechod s ADHD. Z toho 8 je soukromých a stojí 15 000-25 000 Kč. Jen 4 jsou státní a stojí 500 Kč nebo jsou zdarma. Ale jen 17 % škol spolupracuje s těmito centry. Většina dětí takovou přípravu nikdy neuvidí.

Ale něco se mění. V roce 2023 Ministerstvo školství spustilo pilotní projekt „ADHD v přechodu“. Školám dává granty 50 000 Kč na vytvoření vlastních přechodových programů. A od ledna 2024 je kurz pro práci s ADHD povinný součástí celoživotního vzdělávání učitelů základních škol. To je první krok k tomu, aby učitelé nebyli zaskočení, když se k nim přesune dítě s ADHD.

Do roku 2025 by měl být projekt rozšířen na všechny kraje. A podle Evropského úřadu pro duševní zdraví by se počet programů měl do roku 2030 zvýšit o 40-50 %. To je naděje. Ale základní problém zůstává: neexistuje standardizovaný postup, jak předat informace mezi školami. Každá škola dělá svůj vlastní systém. A dítě je v tom ztraceno.

Co můžeš udělat teď?

Nečkej, až se škola rozhodne. Pokud máš dítě s ADHD, které se blíží k přechodu na střední školu, začni teď.

1. Žádej o individuální vzdělávací plán (IVP) již v 8. ročníku základní školy. Nečekej na konec roku.
2. Požádej o schůzku se všemi klíčovými osobami: speciálním pedagogem, psychologem, učiteli a rodiči. Vytvoř společný seznam strategií.
3. Ujisti se, že IVP obsahuje konkrétní body: krátké přestávky, flexibilní termíny, možnost použít poznámky, podpora při organizaci úkolů.
4. Požádej o předání IVP na střední školu - ne jen slovy, ale písemně, s potvrzením o přijetí.
5. Hledej terapeutické centrum. Pokud nemáš peníze, kontaktuj státní centrum. V Olomouci, Brně, Ostravě a Praze jsou některá dostupná.
6. Promluv si s dítětem. Neříkej: „Musíš se víc snažit.“ Řekni: „Co ti na střední škole dělá největší problém? A co by ti pomohlo?“

Pamatuj: terapie není o tom, aby dítě „bylo normální“. Je o tom, aby se naučilo, jak být sebou samým v prostředí, které nebylo navrženo pro něj. A to je velká věc.