When a child struggles in school-whether with attention, emotions, or learning-it’s not enough for a therapist to work with them in a quiet office. If the strategies used in therapy don’t match what happens in the classroom, progress stalls. And too often, that’s exactly what happens. Teachers aren’t trained therapists. Therapists don’t know the daily rhythm of a 30-child classroom. The gap between these two worlds creates confusion, frustration, and wasted effort-for the child, the parents, and the adults trying to help.
Proč spolupráce selhává
Nejčastější příčina selhání spolupráce mezi terapeuty a učiteli není nezájem. Je to nesoulad. Terapeut přijde s plánem, který funguje v klinice, ale ve třídě to prostě nejde. Například: dítě má ADHD a terapeut doporučil 10 minut klidu každých 30 minut výuky. Učitel má 45 minut na matematiku, 28 žáků a nesmí přerušovat výuku. Co dělat? Většinou nic. A dítě zůstane zaostávat.
Podle průzkumu NÚV z roku 2022 78% učitelů považuje spolupráci za užitečnou, ale 82% říká, že nemá čas na schůzky. A když se schůzky konají, často se jedná o povrchní výměnu informací. Terapeut říká: „Dítě potřebuje více struktury.“ Učitel odpoví: „No, já mám plán výuky.“ A nic se nezmění.
Ještě horší je, když se používají různé pojmy. Terapeut mluví o „emocionální regulaci“, učitel o „neposlušnosti“. Terapeut chce „zvýšit sebeúctu“, učitel vidí „nepřátelský vztah k spolužákům“. Bez společného jazyka se všechno převádí na nedorozumění.
Co funguje: Pět pilířů úspěšné spolupráce
Český systém má silné základy. Školní zákon z roku 2004 a vyhláška č. 73/2005 Sb. stanovují povinnost vytvářet individuální vzdělávací plány (IVP) a podpůrná opatření (PLPP). Ale tohle není jen papírová práce. Skutečná spolupráce funguje, když se dodrží pět základních kroků.
- Společné stanovení cílů - Neříkejte: „Chci, aby dítě bylo lepší.“ Řekněte: „Do konce školního roku chci, aby dítě dokázalo začít úkol bez připomínání alespoň 4 z 5 dní v týdnu.“ Cíle musí být měřitelné, reálné a časově vymezené. Učitel ví, co hledat. Terapeut ví, kde měřit.
- Výběr maximálně dvou technik - Nepřinášejte 15 strategií. Vyberte jen ty, které lze aplikovat ve třídě. Pokud terapeut používá hry pro rozvoj sociálních dovedností, přeměňte je na třídní hru. Pokud se dítě učí řídit emoce, vytvořte „klidný kout“ v třídě, kde může 2 minuty odpočívat - ne v kanceláři terapeuta, ale tam, kde se děje výuka.
- Týdenní krátké konzultace - Stačí 15 minut. Každý pondělí ráno se učitel a školní psycholog sejdou u kávy, nebo přes Teams. Co se dělo minulý týden? Co fungovalo? Co ne? Žádné protokoly, žádné schůzky s rodiči. Jen rychlá výměna. Takový systém zavedla škola v Brně-Bohunicích a výpadky vzdělávání u žáků s emocionálními poruchami klesly o 55% za 9 měsíců.
- Společný protokol pro sledování - Použijte jednoduchou tabulku: Den, chování, co se stalo, co se zkusilo, výsledek. Ne 10 stran. Jedna stránka. Všechny zúčastněné strany ji mají přístupnou. Učitel ji doplňuje. Terapeut ji sleduje. Rodiče ji vidí. Všechno je transparentní.
- Zapojení rodičů - Rodiče nejsou pozorovatelé. Jsou klíčovým členem týmu. Stačí jedna schůzka za měsíc, kde se projde protokol a společně se rozhodne, co dále. Pokud rodič neví, co se děje ve škole, nebo učitel neví, co se děje doma, celý systém se zhroutí.
Co se děje ve škole, když to funguje
V třídě učitelky Markéty Novákové v Plzni se dítě s ADHD dříve chovalo agresivně třikrát týdně. Po 2 měsících spolupráce s psychologem, kdy se společně vytvořil jednoduchý plán - „když se dítě rozčílí, přijde ke stolu a vezme si kámen na uklidnění“ - se agresivita snížila o 60%. Nebylo potřeba žádné léky, žádné výlučky. Jen jasná, konzistentní strategie.
V jiné škole v Ostravě se dítě s poruchou učení neumělo soustředit na psaní. Terapeut navrhl pohyb během psaní - chodit po třídě, tlačit proti zdi, mluvit nahlas. Učitel to přizpůsobil: dítě mohlo stát u tabule, když psalo, a mělo připravený malý balíček s kuličkami na stolku, které mohlo tlačit. Výsledek? Výkony v psaní se zvýšily o 40% za 3 měsíce.
Tady je klíč: terapeutické metody se nemusí měnit - jen přizpůsobit. Herní terapie ve třídě funguje jen ve 22% případů. Ale když se převede na třídní hru - např. „hledání klidu“ - kde každý žák může najít svůj způsob, jak se uklidnit, úspěšnost stoupá na 68%.
Co se děje, když to nefunguje
Na Facebookové skupině „Učitelé ČR“ napsal učitel Jan Dvořák: „Terapeutka mi poslala 15stránkový plán pro autistického žáka. Není to možné v běžné třídě. Kde mám čas na 10 různých vizuálních kalendářů?“
Takové plány jsou běžné. A jsou škodlivé. Ne proto, že jsou špatné - ale proto, že jsou nepraktické. Když terapeut nepozná, jak vypadá skutečný den ve třídě, jeho plán je jen papír. A dítě se naučí: „Nikdo neví, co s tím.“
Ještě horší je, když učitel nemá přípravu. Pouze 35% učitelů absolvovalo alespoň 10 hodin školení o komunikaci s psychologickými poradnami. V 78% případů to vede k nedorozuměním. Učitel si myslí, že terapeut chce „příliš mnoho pozornosti“. Terapeut si myslí, že učitel „nechce pomoci“.
Na druhé straně: školní psycholog je jediný, kdo může překládat mezi těmito světy. Podle Masarykovy univerzity je jeho hlavní roli právě zprostředkování. Ale v 67% pedagogicko-psychologických poraden (PPP) je nedostatek personálu. Na venkově je 1 psycholog na 500 žáků. V Praze na 150. To znamená: když učitel potřebuje pomoc, nemá kdo jít.
Nové trendy - co se mění od roku 2024
Od září 2024 platí novelizace školského zákona, která zavádí terapeutické hodiny jako součást vyučovacího plánu. To je revoluce. Dítě nebude muset chodit ven z třídy - terapeut může přijít do třídy, pracovat s ním 20 minut během hodiny, a zbytek třídy se bude učit jinak.
Od roku 2025 bude každá škola s více než 200 žáky povinna mít alespoň jednoho speciálního pedagoga. To znamená, že nebude stačit jen psycholog. Bude potřeba i člověk, který ví, jak přizpůsobit učivo, jak upravit pracovní listy, jak pracovat s technikami pro autismus.
A největší změna: e-PLPP. Pilotní systém, který funguje ve 150 školách, umožňuje, aby učitel a terapeut sdíleli data v reálném čase. Když dítě zaznamená výpadky, učitel to zadá do systému. Terapeut to vidí hned. Žádné e-maile, žádné schůzky. Jen data. Výsledky testování ukazují 83% úspěšnost.
Co můžete udělat hned teď
Necháte-li se ovlivnit tím, že systém je nedokonalý, nic se nezmění. Ale pokud začnete malými kroky, můžete udělat velký rozdíl.
- Požádejte školního psychologa o 15 minut - Neříkejte: „Co s tím dělat?“ Řekněte: „Můžeme si společně vytvořit jednoduchý protokol pro [jméno dítěte]? Jeden list, tři cíle, týdenní kontrola.“
- Změňte jazyk - Místo „dítě je neposlušné“ řekněte: „Dítě má potíže s regulací impulzů.“ Místo „dítě je nezodpovědné“ řekněte: „Dítě potřebuje externí strukturu pro začátek úkolu.“
- Použijte jednoduché nástroje - Vytvořte si v Google Docs jednoduchou tabulku: Den | Chování | Co jsem zkusil | Výsledek. Sdílejte ji s terapeutem. Stačí.
- Požádejte o školení - Národní ústav pro vzdělávání nabízí kurz „Spolupráce ve vzdělávacím procesu“ - 48 hodin. Zvyšuje efektivitu o 41%. Zajistěte, aby někdo ve vaší škole tento kurz absolvoval.
- Přizpůsobte, ne kopírujte - Pokud terapeut přináší metodu z kliniky, neříkejte „to nejde“. Řekněte: „Jak bychom to mohli upravit, aby to fungovalo ve třídě?“
Nejčastější otázky
Co dělat, když učitel odmítá spolupráci?
Nejprve se pokuste pochopit důvod. Často je to strach, že to zabere čas, nebo že neví, jak to udělat. Nezačínejte s kritikou. Začněte malým krokem: „Můžeme se jen na 10 minut sejít a podívat se na jedno chování?“ Pokud odmítá, požádejte školního psychologa, aby zasáhl. Ten má odbornou autoritu a může představit data - např. že spolupráce snižuje výpadky o 55%.
Může učitel sám navrhnout terapeutické opatření?
Ano. Učitel je ten, kdo nejlépe ví, co dítě potřebuje ve škole. Pokud si všimnete, že dítě se uklidní, když má připravený kámen na stolku, řekněte to psychologovi. To může být základ pro celý PLPP. Terapeut nemá všechny odpovědi - učitel má konkrétní pozorování. Spolupráce funguje jen tehdy, když oba přispívají.
Je možné spolupracovat, když škola nemá školního psychologa?
Ano, ale je to složitější. Můžete se obrátit na externí PPP nebo neziskovku (např. Šance dětem, Centrum Autisnu). Většina z nich nabízí konzultace i pro školy bez vlastního psychologa. Důležité je dokumentovat všechny kroky v NISV - i externí podpora musí být zaznamenaná. Nečekáte na dokonalý systém - vytváříte ho sami.
Proč se některé plány zdají nereálné?
Protože terapeut pracuje v klinice, ne ve třídě. Plán, který funguje v 1:1 sezení, nemusí fungovat ve 28 dětech. To neznamená, že je špatný. Znamená to, že ho třeba upravit. Vždy se zeptejte: „Jak bychom to mohli přizpůsobit našemu prostředí?“ Neříkejte „to nejde“. Řekněte „jak to můžeme udělat?“
Kdy se spolupráce vyplatí nejvíc?
Nejvíc se vyplatí u dětí s ADHD - studie UK Praha 2022 ukazují 75% úspěšnost. Ale i u dětí s poruchami učení nebo emocionálními potížemi je výsledek výrazný, pokud je spolupráce systematická. Klíč není diagnóza - klíč je konzistence. Když dítě vidí, že všichni dospělí v jeho životě mluví stejným jazykem, začne se cítit bezpečně. A to je základ všeho.
Co dál?
Spolupráce není projekt, který se jednou spustí a zapomene. Je to každodenní práce. Malé konzultace. Malé úpravy. Malé přizpůsobení. Ale když se to dělá pravidelně, změní to život dítěte. A také život učitele - protože už nemusí být jediný, kdo se s tím snaží vyrovnat.
Nečekáte na dokonalý systém. Vytváříte ho sami - jednou schůzkou, jedním protokolem, jednou změnou ve třídě.
Napsat komentář