Poruchy osobnosti nejsou jen „divné chování“ - jsou to hluboké, trvalé vzorce, které zničují vztahy, práci a vlastní život. Lidé s těmito poruchami často nevědí, že mají problém. A když už ho znají, čekají na léčbu měsíce, protože specialistů je příliš málo. V České republice je jen 127 psychoterapeutů specializovaných na poruchy osobnosti, ale potřeba je alespoň pětinásobně vyšší. To znamená, že tři ze čtyř lidí, kteří by potřebovali pomoc, ji nedostanou včas. A přitom tyto poruchy lze úspěšně léčit - pokud víte, jak.
Co je to vlastně porucha osobnosti?
Porucha osobnosti není dočasná nálada nebo chyba v chování. Je to pevný, trvalý způsob, jak člověk vnímá sebe, druhé a svět - a jak na to reaguje. Tyto vzory se začínají projevovat v dospívání a trvají celý život, pokud je nezměníte. Nejde o to, že je člověk „zlý“ nebo „slabý“. Jde o to, že jeho mozek a emocionální systém fungují jinak - a to ho zatěžuje v každodenním životě.
Podle MKN-10, který používají čeští lékaři, se poruchy osobnosti dělí do devíti typů. Ty se seskupují do tří klastrů podle hlavního příznaku: Klastr A („podivíni“), Klastr B („afektovaní“) a Klastr C („úzkostní“). Každý z nich má jiné příznaky, jiné příčiny a jinou léčbu.
Klastr A: Podivíni - paranoidní, schizoidní a schizotypní porucha
Lidé s poruchami z klastru A se často zdají „vlastním světem“. Nemají rádi blízké vztahy, jsou podezíraví nebo se chovají jako by byli „jiní“. Paranoidní porucha (F60.0) se projevuje neustálým podezříváním - všichni se jim snaží podvádět, krást nebo zradit. Schizoidní porucha (F60.1) je opakem - člověk se úplně odřízne od lidí, nemá žádné přátele, nechce blízkost. Nejvíce zmatená je schizotypní porucha (F60.2). Lidé s ní mohou mít divné přesvědčení, například že čtou myšlenky, nebo že se jim něco „děje“. Při stresu mohou zažít i krátké psychotické zážitky - slyšet hlasy, vidět věci, které neexistují.
Léčba? Kognitivně behaviorální terapie (KBT) je nejúčinnější. Zaměřuje se na snížení paranoia, naučení, jak rozpoznat, kdy je myšlenka reálná a kdy ne. Důležitý je i trénink sociálních dovedností - jak začít rozhovor, jak číst emoce druhých. V Česku se tyto metody používají v několika klinikách, ale nejsou široce dostupné.
Klastr B: Afektovaní - histrionická, narcistická, emočně nestabilní a disociální porucha
Tady se nachází nejznámější, ale také nejkomplikovanější poruchy. Histrionická porucha (F60.4) je ta, kde člověk vždycky potřebuje být uprostřed pozornosti. Dramatizuje každý malý problém, pláče, vydírá, předstírá záchvaty, když se necítí dostatečně vážen. Narcistická porucha (F60.8) je jiná - člověk si myslí, že je výjimečný, že ho ostatní nechápou, že má právo být výjimečně obohacen. Nemá empatii, kritiku bere jako útok, a všechno se porovnává s ostatními - „Kdo je lepší? Kdo má více?“
Nejzávažnější je emočně nestabilní porucha (F60.3). Lidé s ní mají extrémní náladové výkyvy - z rána mohou být nadšení, k večeru se cítí mrtví. Můžou se sama sebe zranit, dělat sebevražedné pokusy, nebo náhle přerušit všechny vztahy. Jejich život je chaos. Ale je tu dobrá zpráva: dialektická behaviorální terapie (DBT) je jedna z nejúspěšnějších metod v psychoterapii vůbec. Vyvinula ji Marsha Linehan v 90. letech a dnes ji používají všechny moderní kliniky. DBT spojuje mindfulness, trénink emocionální regulace a nácvik komunikace. Studie ukazují, že po roce terapie se počet sebevražedných pokusů sníží o 70 %.
Disociální (antisociální) porucha není v české klasifikaci MKN-10 často diagnostikována, ale je přítomná. Lidé s ní porušují pravidla, neváží si druhých, nechají se vést impulzy. Léčba je obtížná - ti, kdo mají tuto poruchu, obvykle nechápou, že by měli něco změnit.
Klastr C: Úzkostní - vyhýbavá, závislá a anankastická porucha
Tyto poruchy nejsou tak nápadné jako ty z klastru B, ale zničí život stejně. Vyhýbavá porucha (F60.6) je ta, kde člověk se vším vyhýbá - práci, vztahům, přednáškám, dokonce i obchodu. Proč? Protože se bojí kritiky, odmítnutí, že ho někdo uvidí jako „nedostatečného“. Často se schovávají za internet, za práci, za děti. V Česku se od roku 2020 testuje nový přístup - virtuální realita. V laboratořích na 1. LF UK pacienti procházejí simulacemi, kde se musí představit na schůzce, říct „ne“ nebo vystoupit na pódium. Výsledky jsou překvapivě dobré - 60 % pacientů po 12 týdnech začalo navštěvovat skutečné akce.
Závislá porucha (F60.7) je ta, kde člověk nemůže rozhodnout ani o tom, co si dnes koupí na oběd, pokud nezeptá partnera. Potřebuje neustálé potvrzení, že je „v pořádku“. V terapii se často stává, že se klient „připne“ k terapeutovi - a pak je těžké terapii ukončit. Léčba je dlouhá, ale účinná: postupně se naučí rozhodovat, uznávat své potřeby a říkat „ne“.
Anankastická porucha (F60.5) je ta, kde člověk žije podle seznamů, pravidel a perfektnosti. Musí mít všechno v pořádku - šaty, pohovka, e-maily. Pokud se něco změní, cítí se ohrožený. Je to člověk, který se nechává vyčerpat prací, protože „nemůže nechat nic nesprávně“. KBT je tu nejúčinnější - konkrétně metoda expozice a prevence reakce. Například: pacient musí nechat něco neprovedeného, a pak se naučí vydržet nepříjemné pocity. Studie z European Psychiatry ukazují, že po 25 sezeních má 70 % pacientů významné zlepšení.
Proč je léčba tak obtížná?
Největší překážka není chybějící lék. Je to motivace. Většina lidí s poruchou osobnosti nevnímá své chování jako problém. Když se histrionická žena zlobí, že ji muž nechápe, neříká si: „Mám poruchu.“ Říká si: „On je nevrlý.“ Když narcistický muž ztratí práci, neříká: „Jsem příliš sebevědomý.“ Říká: „Firma je nekompetentní.“
Podle průzkumu České lékařské komory (2022) jen 35 % lidí s diagnostikovanou poruchou osobnosti hledá terapii. Zbytek se snaží vyrovnat s problémem sám - přes alkohol, přes práci, přes náhlé vztahy. A to jen zhoršuje věc.
Další překážka je terapeutický vztah. U histrionické poruchy se klienti snaží získat lásku a pozornost terapeuta - mohou mu posílat dárky, přijít s náhlými voláními, předstírat krizi. U závislé poruchy se klienti stávají „příliš závislými“ - chtějí každý týden sezení, až se terapie přemění v náhradní vztah. Terapeut musí být silný, jasný a zároveň laskavý - což je velmi náročné.
Co se děje v Česku? Nízká dostupnost a nové metody
Česká republika má v Evropě 18. místo v dostupnosti terapie pro poruchy osobnosti. Jediných 127 specialistů se snaží pomoci tisícům lidí. Průměrná čekací doba je 8-10 měsíců. To znamená, že člověk může čekat déle než rok, než se dostane k terapeutovi. A v tom čase se jeho život může zhroutit.
Ale není to jen o chybějících lidech. Je to i o nových přístupech. Od roku 2021 se v několika klinikách testuje schema terapie pro emočně nestabilní poruchu. Tato metoda hledá hluboké, dětství vzniklé „schéma“ - například „Jsem nevážený“, „Nikdy nebudu dostatečně dobrý“. Léčba trvá 12-18 měsíců, ale výsledky jsou silné: 40 % snížení sebepoškozujícího chování po roce. Profesor Jiří Raboch předpovídá, že do roku 2030 bude v Česku 15 specializovaných center - místo dnešních 7. To by snížilo čekací dobu na 3-4 měsíce.
Co můžete udělat teď?
Nejprve - neváhejte hledat pomoc. Pokud se vám něco z těchto příznaků zdá známé, nečekáte, až se to „přejde“. Poruchy osobnosti se nevyléčí samy. Pokud máte příznaky, zapište si je - co se vám děje, kdy, jak často. Přijďte na první konzultaci s psychologem nebo psychiatrem. Nejde o to, abyste se „dostali do psychiatrické nemocnice“. Jde o to, abyste se dostali k někomu, kdo vás pochopí.
Nejste sami. A nejste „špatní“. Jen jste se naučili přežít jinak. A teď je čas se naučit přežít lépe.
Napsat komentář