Ne, terapie nemá trvat věčně. Ačkoli některí lidé cítí, že bez pravidelných sezení ztratí oporu, to není znamení úspěchu - je to varování. Profesionální psychoterapie má jasný účel: pomoci ti zvládnout problém, pochopit ho, změnit reakce a nakonec žít bez toho, že by ti musela být potřebná. Když se stane, že terapie trvá roky bez jasného pokroku, není to hluboká práce - je to závislost, kterou terapeut nesmí dovolit.
Terapie není životní příslušenství
Mnoho lidí si představuje psychoterapii jako nekonečný proces, jako něco, co se dělá „jen tak“ - protože je to bezpečné, známé, přátelské. Ale to je mylné. Terapie není náhrada za přátele, rodinu nebo životní smysl. Je to nástroj. Jako když jdeš k lékaři s bolestí zád - nezůstáváš tam navždy, jen proto, že ti to dává pocit, že někdo o tebe pečuje. Když se bolest zmírní, jdeš domů. A když se v terapii zmírní to, co tě trápí, mělo by dojít k ukončení.Podle výzkumu z Masarykovy univerzity (2023) klienti, kteří ukončili terapii po 15 až 25 sezeních s předem probraným plánem, byli spokojení až v 78,4 % případů. Kdo zůstal v terapii déle než 40 sezení bez jasného cíle, byl spokojen jen ve 42,1 %. To není náhoda. Delší trvání neznamená lepší výsledek. Znamená jen, že něco nefunguje - buď terapie není správně zaměřená, nebo se klient vyhýbá skutečnému přijetí změny.
Co je skutečným úspěchem?
Úspěch v terapii není, že se ti přestane chtít mluvit o svých problémech. Úspěch je, že je ti už jedno, že se o ně mluvit nemusíš. že už nečekáš na další sezení, aby ti někdo řekl, jak máš žít. že se rozhoduješ sám. že ti vztahy jdou lépe. že spíš spíš, než se v noci probouzíš s úzkostí.Podle českého výzkumu (TESTFÓRUM, 2016) jen necelých 14 % klientů dosáhlo plného „vyléčení“. Ale 21 % dosáhlo významného zlepšení - tedy toho, že problém už je v jejich životě jen malým překážkou, ne hlavním příběhem. To je dostačující. V některých případech je úspěchem to, že se situace nezhoršuje. že se naučíš přežívat. že už nevyhazuješ jídlo, nezabíjíš se, nevyhýbáš se lidem. To není dokonalost. Ale je to život. A život je cílem.
Kdy je čas říct „dost“?
Neexistuje univerzální odpověď, ale existují jasná kritéria, která terapeut musí sledovat. A ty nejsou založené na tom, kolik měsíců uplynulo, ale na tom, co se stalo.- Dosažení cílů: Když jsi na začátku řekl, že chceš přestat být v neustálém konfliktu s partnerem, a teď se s ním dohaduješ jen občas - a nechceš se do toho znovu zapojovat - to je cíl dosažený. Když jsi chtěl překonat paniku před vystoupením a teď se před přednáškou jen trochu nervuješ, ale jdeš tam - to je úspěch.
- Stagnace: Pokud po 10 a více sezeních nejsi bližší svému cíli, pokud se opakuješ ve stejných příbězích, pokud se terapeut nemůže dostat pod povrch, pak je čas přemýšlet o změně přístupu - ne o prodlužování.
- Regrese: Pokud se ti začne zhoršovat spánek, nálada, vztahy - a to přesně v době, kdy jsi měl být na cestě ke zlepšení - to je červená vlajka. Něco nefunguje. Možná je terapie nevhodná, možná je potřeba jiný terapeut, možná je potřeba léčba.
- Terapeutická závislost: Když se ti začne zdát, že bez terapeuta neumíš rozhodovat, že si nemůžeš dovolit žádný krok bez jeho schválení, že se ti začne zdát, že jen on tě „rozumí“ - to je nebezpečné. Terapie by měla vytvářet nezávislost, ne závislost.
Česká psychologická společnost (2020) říká jasně: délka terapie musí být úměrná potřebám klienta. Pokud se terapeut neptá na pokrok každých 10 sezení, není to zodpovědný terapeut. Je to někdo, kdo se vyhýbá obtížné konverzaci.
Co dělat, když terapeut nechce ukončit?
Někteří terapeuti se bojí, že klient odejde. Ne proto, že by chtěli získat peníze - ale proto, že mají pocit, že když klient odejde, znamená to, že nebyli „dost dobří“. To je jejich problém, ne tvůj. Ty máš právo na život bez terapie.Je to jednoduché: když řekneš „chci terapii ukončit“, a terapeut se začne vyhýbat, přemlouvat, připomínat, že „je to ještě brzy“, že „můžeš mít ještě víc k práci“, že „to je jen odpor“ - to je červená vlajka. Profesionální terapeut ti řekne: „Můžeš to dělat. Pojďme si spolu prohlédnout, co jsi dosáhl, a zkusme to ukončit postupně.“
Ve skupinové terapii je to ještě jasnější. Kratochvíl (2005) doporučuje předem stanovit počet sezení - například 20. Když se skupina koná neomezeně, lidé se začnou „přidávat“ a „odcházet“, a nikdo neví, kde jsou. To je chaos. Není terapie. Je to náhrada za rodinu. A to není její účel.
Česká praxe a realita - čekání na místo
V Česku je poptávka po psychoterapii hrazené pojišťovnou větší než nabídka. Lidé čekají na volné místo měsíce. To znamená, že mnoho lidí nezačne terapii, protože neví, jestli se jim vůbec dostane příležitost. A když konečně začnou, chtějí využít každé sezení - protože ví, že to může být poslední.Na druhou stranu, pojišťovny hradí maximálně 50 sezení ročně (Národní centrum zdravotnických informací, 2022). To je přirozená hranice. V praxi to znamená, že terapie většinou musí skončit. A to je v pořádku. Většina lidí dosahuje významného pokroku už mezi 12 a 20 sezeními. To je podle metaanalýzy Lamberta (2013b) optimální rozmezí. Delší terapie nezvyšuje úspěšnost - zvyšuje riziko závislosti.
Ukončení není konec - je to přechod
Nejlepší terapie nekončí náhle. Končí postupně. Nejprve se sezení zpomalí - z jednoho týdne na dva, pak na čtyři. Potom se zavolá jedno „ukončovací sezení“, kde se prohlédnou všechny změny, které jsi udělal. Co jsi se naučil? Co ti pomohlo? Co bys mohl dělat, kdyby se něco opět zhoršilo?Podle výzkumu z Univerzity Karlovy (2014) klienti, kteří měli postupné ukončení, měli o 42 % nižší riziko návratu symptomů než ti, kteří se prostě neobjevili na dalším sezení. To je důležité. Ukončení není „odcházení“. Je to „předání“ - terapeut ti dá nástroje, aby sis sám poradil. A pak tě nechá jít.
A když se ti pak někdy zhorší, nemusíš se vrátit do terapie. Můžeš si přečíst své poznámky. Můžeš si zavolat příteli. Můžeš si udělat pauzu. Můžeš se vrátit k terapeutovi - ale už jako k někomu, koho navštěvuješ, protože chceš, ne protože musíš.
Co dělat, když se bojíš ukončit?
Je to normální. Když něco bylo tvým bezpečným místem, odcházení se může zdát jako vypnutí života. Ale to je přesně to, co terapie měla vyřešit - ne tvořit novou návykovou strukturu.Počítej s tím, že budeš cítit smutek. že budeš cítit ztrátu. že budeš mít strach, že se vrátíš do starého stavu. To je normální. Terapeut ti může pomoci připravit plán, jak se s tím vypořádat. Co uděláš, když se ti znovu zhorší spánek? Kdo je ten, koho můžeš zavolat? Co si můžeš přečíst? Co si můžeš dát na stůl jako připomínku?
A když to všechno zvládneš - a budeš si myslet: „Já jsem to zvládl.“ - pak jsi vyhrál. Ne kvůli tomu, že jsi měl 60 sezení. Ale kvůli tomu, že jsi měl 18. A z nich jsi si vzal to, co ti bylo potřeba. A pak jsi šel dál.
Může terapie trvat věčně?
Ne, terapie nemá trvat věčně. Je to nástroj pro změnu, ne životní styl. Profesionální terapie má jasný cíl - pomoci ti zvládnout problém a pak už na něj nezáviset. Pokud trvá roky bez výrazného pokroku, je to znamení, že proces nefunguje nebo že se vyhýbáš skutečné změně.
Kdy je čas psychoterapii ukončit?
Je čas ukončit terapii, když: 1) dosáhneš předem stanovených cílů, 2) po 10+ sezeních není žádný pokrok, 3) se ti stav zhoršuje, 4) začneš záviset na terapeutovi jako na jediné osobě, která tě „rozumí“. Terapeut by měl každých 10 sezení zhodnotit pokrok spolu s tebou.
Co když terapeut nechce terapii ukončit?
Pokud terapeut se snaží tě udržet v terapii, přemlouvá tě, že „je to ještě brzy“ nebo že „nemůžeš jít“, je to varovný signál. Profesionální terapeut ti pomůže ukončit proces, ne tě k němu přinutí. Tvůj právo na nezávislost je důležitější než jeho potřeba být potřebný.
Je normální mít strach z ukončení terapie?
Ano, je to úplně normální. Terapie je bezpečné místo. Odcházení z něj může působit jako ztráta. Ale to je přesně to, co terapie měla dosáhnout - naučit tě, že můžeš být bezpečný i bez ní. Postupné ukončení s plánem a podporou snižuje riziko návratu symptomů o 42 %.
Kolik sezení je normální pro psychoterapii?
Většina lidí dosáhne významného pokroku mezi 12 a 20 sezeními. Podle studií je to optimální rozmezí. V běžné praxi se v Česku průměrně koná méně než 5 sezení, ale to je často kvůli čekání na místo nebo nedostatku hrazených sezení. Pojišťovny hradí maximálně 50 sezení ročně, což v praxi vytváří přirozenou hranici.
Napsat komentář