Mohu být přítomen při terapii svého dítěte? Jaká je skutečná role rodičů v dětské psychoterapii

Stojíte před dveřmi terapeutické kanceláře, držíte dítě za ruku, a v hlavě se vám točí jedna otázka: Mohu být přítomen při terapii svého dítěte? Většina rodičů si to představuje tak - že budou sedět vedle, slyšet, co se děje, a možná i pomoci. Ale když terapeut řekne: „Dnes se dítě setká jen s vámi, já ho uvidím o hodinu samotného“, cítíte se zklamáni, zmateni, nebo dokonce vyloučeni. A máte pravdu - tohle je šokující. Ale není to odmítnutí. Je to strategie.

Proč rodiče nejsou při každém sezení?

Dítě, které prožívá úzkost, agresi, nebo ztrátu, potřebuje prostor, kde nemusí mluvit tak, jak to čekají rodiče. Mnoho dětí se nechce otevřít, když ví, že mama slyší každé slovo. „Mám to říct? Nechci, aby se rozzlobila.“ „Nechci, aby si myslela, že jsem slabý.“ Tyto myšlenky se v dětské hlavě točí bez přestávky. Terapeut nechce, aby dítě mluvilo o tom, co myslí, že rodiče chtějí slyšet. Chce, aby mluvilo o tom, co opravdu cítí.

V České republice se většina dětských terapií řídí standardy Evropské federace psychoterapeutických společností. Ty říkají jasno: dítě potřebuje bezpečný prostor. A ten se nevytvoří, když je rodič v místnosti. V první konzultaci - a to je jen jedno sezení - rodiče a dítě přijdou společně. Terapeut si prohlédne situaci, slyší obě strany. Pak ale následuje pravidlo: dítě bude mít většinu sezení jen s terapeutem. To není vyloučení. To je ochrana.

Když se rodiče zapojí - jak to vlastně funguje?

Zapojení rodičů není otázka přítomnosti. Je to otázka jak a kdy. Podle výzkumu Americké akademie dětské a dospělé psychiatrie je nejúčinnější model: 25 % sezení s dítětem a rodiči společně, 50 % sezení s dítětem samotným, a 25 % rodičovských sezení bez dítěte. To znamená, že rodiče nejsou mimo proces. Jsou jen jinak zapojeni.

Rodičovská sezení nejsou „náhradní“ - jsou klíčová. Tam se terapeut baví s vámi o tom, co dítě říká, co cítí, jak se mění. Tam se učíte, jak reagovat, když dítě pláče po terapii, jak přestat klást otázky jako „Co ti dnes říkal?“, a jak začít naslouchat bez hodnocení. V těchto sezeních dostáváte konkrétní nástroje: jak vytvořit klidnou ranní rutinu, jak reagovat na výbuchy, jak říct „Já tě slyším“ místo „Nech to už“.

Podle průzkumu České psychologické společnosti z roku 2022 je 78 % terapeutů v ČR přesvědčeno, že rodiče musí respektovat soukromí dítěte. To neznamená, že nebudete vědět nic. Znamená to, že nebudete dostávat detaily o tom, co dítě řeklo v sezení o pěti minutách. Ale budete dostávat smysl. A to je důležitější.

Rodinná terapie vs. individuální terapie - jaký je rozdíl?

Ne všechna dětská terapie je stejná. Existují dva hlavní přístupy.

V rodinné terapii se dítě nevidí jako „nemocné jednotlivce“. Vidí se jako člen systému - rodiny. Pokud se dítě chová agresivně, nejde jen o něj. Možná je to výsledek napětí mezi rodiči, nebo nesprávné komunikace. V této terapii jsou rodiče klienty - ne pomocníky. Oba rodiče jsou přítomni ve 80-90 % sezení. Tento přístup funguje nejlépe, když je problém spojený s rodinnými vztahy - rozvod, smrt, násilí, nebo trvalý konflikt.

V individuální dětské terapii je důraz na dítě jako na jednotlivce. Tady rodiče nejsou přítomni většinu času. Ale jsou klíčoví jako nositelé změny doma. Tento přístup se používá u úzkostí, fóbii, poruch příjmu potravy, nebo problémů se soustředěním. Zde je roli rodiče představit si jako „podporujícího vůdce“. Vy neřešíte terapii. Vy jste ten, kdo ji přenáší do každodenního života.

V ČR je 45 % dětských terapií pro děti do 12 let hraní terapie - dítě hraje, terapeut sleduje. V tomto případě rodiče nejsou v místnosti, ale po každém sezení dostávají vysvětlení: „Dnes hrál s autíčky, která vždycky zničil. To je způsob, jak vyjádřit úzkost.“

Co se stane, když rodič příliš přítomen je?

Přílišná přítomnost rodičů je jedním z nejčastějších důvodů, proč se terapie protahují. Podle studie z dr-pothe.com (2023) může být prodloužení o 20-30 %, když dítě nechce mluvit o tom, co se skutečně děje. Proč? Protože dítě se naučí: „Když budu říkat, že mám strach z školy, rodič se rozzlobí. Když řeknu, že je to všechno v pořádku, bude mi radši.“

Některé rodiče se cítí vinení, když terapeut řekne: „Dítě vám neřeklo, že vás obviňuje.“ Ale to neznamená, že dítě lže. Znamená to, že se bojí. A když se bojí, terapie nefunguje.

Jedna matka z Prahy, která se zúčastnila 12 sezení s dítětem a 6 rodičovských, řekla: „Na začátku jsem chtěla být při každém sezení. Terapeutka mi řekla: ‚Když budu přítomná, dítě se bude bát říct, že ho vás nenávidí.‘ Na to jsem se zasmála. Ale pak jsem si vzpomněla - když jsem ho chytla, že se dívá na vás s pláčem, a řekla jsem: ‚Nechápu, proč to děláš, když víš, jak moc tě mám ráda‘ - on se zavřel. Až když jsem přestala všechno vysvětlovat, začal mluvit.“

Co můžete dělat, když nejste v místnosti?

To je otázka, kterou si klade každý rodič. Odpověď je jednoduchá: buďte aktivní, ne přítomný.

- Chodíte na rodičovská sezení. Alespoň jednou za 3 týdny. Nejde o to, aby vás terapeut „informoval“. Jde o to, abyste se naučili.

- Neptáte se: „Co ti dnes říkal?“ Ptáte se: „Co se dnes stalo, co tě zaujalo?“ Nebo: „Co tě dnes těžce zatížilo?“ To je rozdíl mezi vyšetřováním a nasloucháním.

- Učte se aktivnímu naslouchání. 15 minut denně. Když dítě mluví, přestanete dělat věci. Zastavíte telefon. Zajdete k němu. Řeknete: „Tak to zní těžké.“ A pak se zatichnete. Neřešíte. Neříkáte: „Ale já ti říkal, abys...“ Jen nasloucháte. To je všechno. A to stačí.

- Nežádejte o detaily. Pokud terapeut neřekne, co se dělo v sezení, neptejte se. Neříká to proto, že vás chce vyloučit. Říká to proto, že dítě potřebuje věřit, že jeho slova zůstanou jeho.

- Přijměte, že se dítě může zhoršit. Terapie není „zázračná léčba“. Je to cesta. Někdy se dítě chová hůř, když začíná cítit své emoce. To je známka, že funguje. Ne že selhává.

Co říkají odborníci - a co ukazují čísla?

Prof. MUDr. Jiří Raboch z Psychiatrické kliniky v Praze říká: „Bez aktivní spolupráce rodičů je úspěšnost dětské psychoterapie 35-40 %. S ní stoupá na 75-80 %.“

Česká asociace psychoterapeutů v květnu 2023 zveřejnila nová doporučení: každá terapie musí mít:

• První sezení s rodiči a dítětem (min. 20 minut)
• Pravidelné rodičovské sezení (min. jednou za 3 týdny)
• Konkrétní strategie pro domácí prostředí (min. dvě za měsíc)

A co se stane, když rodič odmítne spolupracovat? Dr. Jan Pothe varuje: „Odmítnutí rodiče je stejně škodlivé jako jeho přílišná kontrola.“

Trh dětské psychoterapie v ČR roste o 5,2 % ročně. V roce 2023 bylo provedeno přes 120 000 sezení. A 68 % terapeutů je certifikováno pro práci s rodinami. To znamená: systém už nejde jen o dítě. Jde o rodinu.

Co dělat, když se cítíte vyloučeni?

Je to normální. Cítíte se jako rodič, který neví, co dělá. Ale většina rodičů, kteří se nejprve cítila vyloučeni, pak říká: „Když jsem pochopil, že to není o tom, že mě vylučují, ale o tom, že mě potřebují jinak - všechno se změnilo.“

Pokud se cítíte zanedbáni:

• Požádejte o rodičovské sezení - nejen když je něco špatně, ale i když je všechno v pořádku.
• Požádejte o písemné shrnutí - co se děje, co je cílem, co můžete dělat doma.
• Nechte se vysvětlit, proč je dítě samotné. Nechcete pochopit, abyste souhlasili. Chcete pochopit, abyste mohli pomoci.

Většina rodičů, kteří se původně cítila zklamána, se po třech měsících říká: „Děkuju, že jste mě nechali být rodičem, ne terapeutem.“

Co se změní, když se rodič zapojí správně?

Terapie s aktivní rodičovskou účastí trvá průměrně o 1,9 měsíce kratší. To znamená: méně sezení, méně nákladů, méně stresu.

Ale hlavně: dítě se může vrátit do školy, znovu začít být dítětem. Ne jako „pacient“. Ale jako člověk, který ví, že má někoho, kdo ho slyší - i když nevidí, jak to dělá.

Nejde o to, být přítomen. Jde o to, být tam - jinde, jinak, ale skutečně.