Může psychoterapie ublížit? Rizika a vedlejší účinky, o kterých vám nikdo neřekne

Psychoterapie se často zobrazuje jako zázračný lék na všechny duševní potíže. Kdo by nechtěl být slyšen, pochopen a pomohli mu překonat strach, úzkost nebo smutek? Ale co když terapie, místo aby pomohla, zhorší situaci? Může psychoterapie ublížit? Odpověď je jednoduchá: ano. A to nejenom občas, ale dost často, aby o tom měli všichni, kdo se rozhodnou pro terapii, jasnou představu.

Zhoršení stavu není vzácnost

Mnoho lidí si myslí, že když začnou terapii, jejich život se okamžitě zlepší. To není pravda. V prvních týdnech nebo měsících se může emocionální stav skutečně zhoršit. Klienti často hlásí, že se cítí více vyčerpaní, více pláčou, nebo se jim otevírají staré bolesti, které si mysleli, že už zvládli. To není chyba klienta. Je to běžná součást procesu.

Podle výzkumů z Masarykovy univerzity a České psychologické společnosti přibližně 5 až 10 % lidí zažije výrazné zhoršení stavu během prvních 12 sezení. Někdo se cítí ztracenější, jiný se začne obávat vztahů ještě víc než dříve. To se stává, když terapeut příliš rychle přechází k hlubokým tématům - například k traumatu - předtím, než klient má dostatečně vytvořený pocit bezpečí. Terapie není výstup z nuly na sto. Je to cesta, která často vede přes temné údolí.

Závislost na terapeutovi - skryté riziko

Jedním z nejvíce překvapivých rizik je závislost na terapeutovi. Nejde o lásku nebo přitažlivost. Jde o to, že klient začne považovat terapeutické sezení za jediné místo, kde se cítí pochopen. Může začít odložit rozhodování, nechat si terapeut řídit život, nebo se vyhýbat všem ostatním vztahům, protože „jen on/ona to pochopí“.

Toto se často stává u lidí s omezenou sociální oporou - těch, kteří nemají přátele, rodinu nebo kteří se ztratili v izolaci. Když terapie neobsahuje jasný cíl a nekončí v čase, může se stát návykem. Některé kliniky v Česku nabízejí neomezený počet sezení, což zní jako služba, ale ve skutečnosti může být nebezpečné. Klient získává závislost ne na uzdravení, ale na sezení samotném. A to není terapie. To je závislost.

Terapeut - klíčový faktor

Není jedno, kdo vás léčí. Zkušený terapeut ví, že některé techniky mohou být pro některé klienty škodlivé. Například expozice na traumata - pokud není připravena správně - může způsobit paniku, náhlé záchvaty nebo dokonce ztrátu reality. Výzkumy ukazují, že největší riziko přichází od terapeutů, kteří:

• mají nedostatečnou kvalifikaci v dané oblasti (např. léčí deprese, ale neznají farmakoterapii)
• jsou přesvědčeni, že jejich metoda funguje „vždy“
• neřeší možná somatická onemocnění (např. štítná žláza, cukrovka, hormonální nerovnováha)
• nekomunikují s klientem o jeho zhoršení

Prof. Stanislav Milotinský z kliniky Psyon říká: „Když terapeut neví, kdy zastavit, nebo kdy přesměrovat, může způsobit škodu, kterou později nelze vrátit.“

Co se může stát, když se terapie špatně provede?

Některé konkrétní příklady, které se skutečně staly:

• Klientka, která začala terapii kvůli úzkosti, během expozice na dětské trauma ztratila spánek, začala mít panické útoky a přestala chodit do práce.
• Muž, který se léčil pro sebevražedné myšlenky, byl veden k „prožití“ svého vnitřního dítěte - a v důsledku toho se začal obávat, že je „příliš citlivý“ a že „nemá právo existovat“.
• Jedna žena se po 18 měsících terapie rozhodla rozvést, protože terapeut neustále opakoval: „Tvůj manžel tě nechápe, protože ty sama sebe nechápeš.“ Výsledek? Rozvod. Ale žádná lepší sebevědomí.

Tyto příběhy nejsou vzácné. A nejsou náhodné. Většinou jsou důsledkem špatného posouzení, nedostatečného monitorování a nedostatku etického vedení.

Porovnání s léky - proč je to jiné?

Když vezmete lék na tlak, víte, že může způsobit nevolnost, závratě nebo ztrátu chuti do jídla. Výrobce to uvádí. Výzkumy to dokládají. U psychoterapie to tak není. Neexistuje žádný „příloha s vedlejšími účinky“. A to je nebezpečné.

Terapie není jako lék. Je to vztah. A vztahy jsou komplexní. Může se stát, že terapeut příliš připomíná rodiče, nebo naopak - že klientovi připomíná někoho, kdo ho zranil. To může vést k odporu, k ztrátě důvěry, k pocitu, že „všechno to je zbytečné“.

Na rozdíl od farmakoterapie, kde vedlejší účinky jsou standardizované a měřitelné, u terapie všechno závisí na tom, kdo je terapeut, jak se chová, jaké má zkušenosti a jak dobře sleduje, co se děje u klienta. A to je v Česku stále velký problém.

Česká realita - kdo to sleduje?

V České republice není žádný centrální systém, který by sledoval, když terapie škodí. Podle analýzy České lékařské komory z roku 2022 jen 15 % terapeutů pravidelně používá nástroje, které ukazují, zda se klientovi zhoršuje stav. Většina se spoléhá na „intuici“ nebo na to, že „klient řekne, když to nebude dobré“.

To je nebezpečné. Věda ví, že 5-7 % klientů začne zhoršovat již během prvních 12 sezení. Nástroj jako Outcome Rating Scale (ORS) by mohl tyto případy zachytit. Ale jen málokdo ho používá. Většina terapeutů nemá čas, nebo nebyla na to školená. A klienti? Většinou nevědí, že by měli o tom mluvit.

Co můžete udělat, abyste se ochránili?

Pokud se rozhodnete pro psychoterapii, nechte se nejprve informovat - nejen o tom, jaká metoda se používá, ale i o tom, co se může stát, když to půjde špatně. Zeptejte se terapeuta:

1. Jak často sledujete, zda se můj stav zlepšuje nebo zhoršuje?
2. Máte nějaký standardizovaný nástroj, který to měří?
3. Co uděláte, když se můj stav zhorší?
4. Co když se ukáže, že terapie není pro mě nejlepší volba?
5. Je možné ukončit terapii, aniž bych se cítil vinný?

První otázka je nejdůležitější. Pokud terapeut neví, co je ORS nebo PHQ-9, nebo se směje, když to zmíníte - běžte pryč. Není to o tom, že je špatný. Je to o tom, že není odborně připravený.

Co se děje v budoucnosti?

Naštěstí se něco mění. V roce 2022 zahájila Česká psychologická společnost pilotní projekt, který má za cíl zavést systém hlášení negativních účinků. Do konce roku 2024 by měl být plně implementován. Vědci na Masarykově univerzitě vyvíjejí digitální nástroj, který v reálném čase sleduje emocionální stav klienta - pomocí krátkých dotazníků po každém sezení.

Evropská federace psychologických asociací už v roce 2023 vyhlásila, že do roku 2027 bude v každé zemi EU vyžadováno systémové hlášení škodlivých účinků. Česko se zatím drží pozadu. Ale změna je na cestě.

Závěr: Terapie není vždycky odpověď - ale může být

Psychoterapie není nebezpečná sama o sobě. Je to nástroj. A jako každý nástroj - může pomoci, nebo může ublížit. Když je používána správně, může změnit život. Když není, může způsobit škodu, která trvá měsíce, nebo dokonce roky.

Nikdo vám neřekne, že můžete ztratit důvěru ve vztahy, že můžete získat závislost na terapii, nebo že můžete začít cítit, že jste „příliš zranitelný“ kvůli tomu, že vás někdo příliš „rozbalil“. Ale to se stává. A vy máte právo to vědět.

Nejde o to, abyste se vyhýbali terapii. Jde o to, abyste si vybrali správnou. A abyste si nechali vysvětlit, co se může stát, když to půjde špatně. A když se stane - abyste věděli, že to není vaše chyba. A že máte právo to zastavit.