Kolektivní trauma: Jak léčit následky války a katastrof ve společnosti

Kolektivní trauma není jen součet jednotlivých zranění. Je to hluboké, sdílené zranění, které celé společnosti zůstává po válce, invazi, přírodní katastrofě nebo politickém teroru. Když se celé město nebo národ setká s něčím, co přesahuje lidskou odolnost, nejde jen o to, že někdo má noční můry. Jde o to, že společnost přestává věřit, že je bezpečná. Přestává věřit ve své instituce, ve své budoucnost, dokonce ve své vlastní paměť.

Co je kolektivní trauma a jak se liší od individuálního?

Když člověk zažije násilí, ztrátu nebo úžasný strach, může vyvinout PTSD. To je individuální trauma. Kolektivní trauma je jiné. Vzniká, když stejná událost - třeba sovětská invaze v roce 1968 - postihne tisíce lidí najednou. Není to jen to, že každý má své sny. Je to to, že celá generace se naučila mlčet. Že rodiče nechtěli mluvit o tom, co se stalo. Že děti cítily napětí, aniž by věděly, proč.

Na rozdíl od individuálního traumatu, které se léčí v kanceláři terapeuta, kolektivní trauma se léčí v prostoru, kde se lidé setkávají - ve škole, na náměstí, v kostele, v rodině. Je to trauma, které se přenáší z generace na generaci. Děti, které nikdy nezažily válku, cítí její odrazy ve svém těle - v napětí ramen, v nechuťové k náhlému hlasu, v neustálém strachu, že „něco se zase stane“.

Proč se trauma nevytrácí samo?

Někdo si myslí, že čas vše zahojí. To není pravda. Trauma nezmizí, když se přestane o něm mluvit. Naopak - když se o něm mlčí, vkládá se do těla, do kultury, do pravidel, která už nikdo neotázá.

Po roce 1968 se v Československu začalo mluvit o „normalizaci“. Ale normalizace neznamenala zhojení. Znamenala potlačení. Lidé se učili přežívat. Přestali věřit, že jejich hlas má nějakou váhu. Přestali věřit, že pravda něco změní. A toto učení se přenášelo - ne slovy, ale tichým strachem, který se projevoval v nechuťové k diskusi, v neochotě se zapojit, v pocitu, že „to je lepší nechat být“.

Podle výzkumu Tomáška (2015) tento stav trval až do roku 1975. Ale jeho důsledky se projevují dodnes. V politické apatii. V nevěře v demokracii. V tom, že mnozí lidé stále cítí, že něco je „špatně“, ale nevědí, co.

Jak se trauma projevuje ve společnosti?

Kolektivní trauma se neobjevuje jen v hlavách jednotlivců. Projevuje se v celé struktuře společnosti:

• Fragmentace - lidé se rozdělují na „my“ a „oni“. Ti, kdo „věděli“, a ti, kdo „nechali“.
• Potlačení paměti - některé události se nezmiňují v učebnicích, nejsou v médiích, nejsou v rozhovorech. A přesto je každý člověk, který je z tohoto období, zná.
• Transgenerační přenos - rodiče, kteří nezvládli své zkušenosti, předávají své děti strach, nevěře, nebo přehnanou opatrnost. Děti nevědí, proč se cítí tak, ale cítí to.
• Nezvládnutý strach - místo aby se lidé učili žít s minulostí, učí se přežívat. Každý náhlý hlas, každá zpráva o válce, každý politický krok může znovu otevřít ránu.

Nejhorší je, že když se trauma nezpracuje, společnost se zastaví. Není schopná vytvářet budoucnost, protože je příliš zaměřená na to, jak přežít minulost.

Co se děje při léčbě kolektivního traumatu?

Léčba není o tom, aby se někdo „vyléčil“. Je to o tom, aby se společnost naučila znovu důvěřovat - sobě, druhým, své historii.

První krok je uznání. Nejde o to, kdo byl vinen. Jde o to, aby se řeklo: „To se stalo. A ovlivňuje nás dodnes.“ Bez toho nemůže být žádné zhojení. Když se v Česku v roce 1989 začalo mluvit o 68. roce, nebylo to jen o politice. Bylo to o tom, že lidé konečně mohli říct: „Já to zažil. A je to v pořádku, že to bolelo.“

Druhý krok je cítění. Lidé potřebují místo, kde mohou plakat, kde mohou být naštvaní, kde mohou mluvit bez obavy, že je budou považovat za „slabé“. To funguje nejlépe ve skupinách - v terapii, ve společenských iniciativách, v místních komunitách.

Třetí krok je porozumění. Ne jen „co se stalo“, ale „proč to ovlivňuje nás teď“. Když člověk pochopí, že jeho nechuť k politice není jen „nějaká vlastnost“, ale reakce na to, že jeho rodiče byli potlačeni, může začít uvolňovat ten strach.

A nakonec - nové poznání. Když se trauma zpracuje, lidé nezapomenou. Ale přestanou být jeho otroky. Můžou se vrátit k životu. Můžou se zapojit. Můžou vytvářet něco nového.

Co funguje v praxi?

Neexistuje jedna „správná“ léčba. Ale existují metody, které se ukázaly jako účinné:

• Skupinová terapie - když lidé s podobnými zkušenostmi hovoří spolu, vytvářejí nový typ vazby. Tady není „terapeut jako otec“, ale „my jsme to spolu zažili“.
• Tělesně orientovaná terapie - trauma je uloženo nejen v hlavě, ale v těle. V napětí, v dýchání, v křečích. Práce s tělem - dýchací techniky, pohyb, dotek - pomáhá tělu říct: „Teď je bezpečno.“
• Narativní terapie - lidé přepisují své příběhy. Místo „jsem zničen“ říkají: „přežil jsem to. A dnes jsem tady.“
• Veřejné paměťové projekty - dokumenty, výstavy, rozhovory s přeživšími. Když se příběhy ukládají do veřejné paměti, přestávají být tajemstvím. A když přestanou být tajemstvím, přestávají být silnější než život.

Veřejná transparentnost je klíč. Když se stát, škola nebo média rozhodnou: „Toto se stalo. A my to uznáváme.“ - vytváří se prostor pro zhojení. To fungovalo v Jižní Africe po apartheidu. Funkční bylo i v Německu po válce. A funguje i v Česku, když se organizují rozhovory s lidmi z let 1968-1989.

Co dělat, když se trauma nepřiznává?

Ne všichni jsou připraveni mluvit. A to je v pořádku. Některé zranění potřebují čas. Ale to neznamená, že bychom měli čekat, až se sama zhojí.

První věc, kterou můžeš udělat, je být přítomen. Ne řešit. Ne vysvětlovat. Jen říct: „Vím, že to bylo těžké. A nechci, abys to musel překonat.“

Druhá věc: podporuj skupiny, které pracují s pamětí. Knižní cluby, výstavy, dětské projekty o historii. Když se děti naučí, že minulost není tabu, budou mít větší šanci vybudovat budoucnost bez strachu.

Třetí věc: nevyžaduj „silného“ člověka. Trauma neznamená slabost. Znamená přežití. A přežití je největší síla, kterou člověk může mít.

Kdo potřebuje odbornou pomoc?

Ne každý, kdo zažil traumatu, potřebuje terapeuta. Většina lidí je odolná. Zvládne to sama - s rodinou, s přáteli, s komunitou.

Ale pokud:

• člověk má noční můry, které se opakují měsíce,
• se vyhýbá místům, lidem, mluvě o minulosti,
• se cítí „odpojený“ od života,
• nebo má nevysvětlitelné tělesné bolesti, neklid, úzkost,

- pak je čas hledat pomoc. Ne proto, že je „špatný“. Ale proto, že zaslouží život, který není o přežívání. Ale o životě.

Co je kolektivní odolnost?

Kolektivní trauma neznamená jen zničení. Může také vést ke společné síle. Když lidé zjistí, že nejsou sami, začínají se spojovat. Vytvářejí podpůrné sítě. Pomáhají si navzájem. To je kolektivní odolnost.

Příklad: po záplavách v roce 2024 se lidé v Olomouci spojili. Přinášeli jídlo, pomáhali s čištěním, organizovali skupiny pro děti. Nebylo to kvůli vládě. Bylo to kvůli tomu, že se lidé cítili jako jedno tělo. A právě to - spojení - je nejsilnější lék proti traumatu.

Odolnost není o tom, aby se někdo „nechával“ zraněný. Je to o tom, aby se někdo nechával podporovat. A podporovat druhé.

Co dělat dnes?

Kolektivní trauma není minulost. Je to něco, co se stále tvoří. V roce 2025, kdy válka v Ukrajině trvá, když se v médiích objevují nové zprávy o násilí, když se lidé bojí, že „to může přijít i sem“ - vzniká nová vrstva traumatu.

Co můžeš udělat?

• Přestávej mluvit o „překonání“. Mluv o „zpracování“. Mluv o „pamatování“.
• Podpoř skupiny, které pracují s pamětí. Navštiv výstavu. Přečti knihu. Poslechni rozhovor.
• Neodmítnej těžké příběhy. Když někdo řekne: „To jsem zažil…“, neříkej: „Ale jsi přežil.“ Řekni: „Děkuji, že jsi to řekl.“
• Uč se o těle. Když se naučíš, jak se dýchá, když se cítíš zatlačený - můžeš pomoci sobě i druhým.
• Nečekávej na „velké řešení“. Zhojení se děje v malých krocích: v rozhovoru, v úsměvu, v tichém přítomném mlčení.

Kolektivní trauma není překážka. Je to výzva. Výzva k tomu, abychom se znovu naučili být lidé - ne jen přeživší. Ale ti, kdo věří, že společnost může být jiná. A že každý příběh, který se řekne, může změnit celý svět.

Největší překážka zhojení není čas. Je to strach - strach, že když se o minulosti promluvíme, všechno se zase rozbije. Ale pravda je jiná. Když se o ní promluvíme, začíná se opravdu zotavovat. Ne proto, že se minulost změní. Ale proto, že my se změníme. A to je to, co opravdu počítá.