Co když nevím, co říct? Ticho v terapii a jak s ním pracovat

Stojíte v terapii, mlčíte, a přitom se cítíte jako byste byli na veřejném vystoupení bez přípravy. Ticho se táhne. Srdce buší. V hlavě se honí: „Proč neříká nic? Je to špatně? Nejsem dost dobrý?“ A pak přijde ta nejhorší otázka: ticho v terapii - je to normální? Nebo je to selhání?

Ne. Ticho není selhání. Je to jeden z nejhlubších nástrojů, které terapie má. A přitom je to i to, co nejvíc lidí vyprázdní. Víte, že 78 % klientů na začátku terapie považuje ticho za nepříjemné? A že po šesti měsících toto číslo klesne na 8 %? To není náhoda. To je proces.

Ticho není prázdný prostor - je to prostor plný vás

V běžném životě ticho je špatné. V práci se musíte ozývat. Na sociálních sítích musíte reagovat. V rodině se musíte vyjádřit. Ticho znamená, že něco není v pořádku. A tak se učíme bát ticha. V terapii je to přesně opak.

Když terapeut mlčí, neznamená to, že neví, co říct. Znamená to, že vám dává místo. Místo, kde nemusíte být „příjemný“, „rozumný“ nebo „v pořádku“. Místo, kde můžete přijít k tomu, co se skutečně děje uvnitř. Ticho není mezera - je to prostor, kde se vaše myšlenky, emoce a tělesné reakce začínají hlasitě ozývat.

Podle výzkumu na Karlově univerzitě 65 % terapeutů rozlišuje alespoň čtyři typy ticha. Nejčastější jsou:

• Ticho nejistoty - když nevíte, co říct, protože se bojíte, že to nebudete říct správně, nebo že to budete vypadat jako „někdo, kdo neví“.
• Plodné ticho - když se vaše mysl přesune z vnějšího světa do vnitřního. Přestáváte hledat odpověď a začínáte cítit otázku.
• Ticho jako symptom - když mlčíte, protože jste vyčerpaní, ztuhlí, ztracení. To je signál, že něco hlubokého se děje - možná traumata, úzkost, nebo únavu z toho, že jste „vždycky silní“.

Terapeut, který rozumí tichu, nevyplňuje ho svými slovy. Neříká: „A co teď?“ nebo „Nemáš nic k řečení?“ To je jako kdybyste někomu, kdo pláče, řekli: „Už přestaň.“

Co dělá terapeut, když je ticho?

Nejčastější chyba? Terapeut se sám začne vyprávět. Příběhy o vlastních zkušenostech, komentáře o tom, jak „to bývá“, nebo rady typu „zkus to říct jinak“. To všechno odvádí pozornost od vás. A ticho se stává ztracenou příležitostí.

Pravý terapeut v tichu dělá tři věci:

1. Respektuje ho - nevkládá se, nevyhledává slova, nezatlačuje. Dává vám čas. Doba ticha v české terapii trvá průměrně 15-45 sekund. Pokud přesáhne 90 sekund, je to signál, že je potřeba něco změnit - ne proto, že ticho je špatné, ale proto, že se může přeměnit v izolaci.
2. Navazuje na něj - když ticho přetrvává, neříká: „Co se děje?“ Ale: „Vidím, že tu chvíli mlčíme. Co se právě děje u vás?“ Tato otázka není nátlak - je výzva k vlastnímu pozorování. Podle průzkumu 89 % terapeutů používá právě tuto techniku - „otázku pro prohloubení“ - a je to ta nejúčinnější.
3. Udržuje přítomnost - nezavírá oči, nevypadá na hodinky, nehledá v notebooku. Udržuje oční kontakt. V Česku 68 % klientů říká, že tohle je pro ně klíčové. Oční kontakt v tichu říká: „Jsem tady. Neodcházím. Nejsi sám.“

Největší chyba? Když terapeut ticho vyplní svým vlastním pocitem nejistoty. Když se bojí, že „bude příliš ticho“, a začne mluvit jen proto, aby „něco udělal“. To není terapie. To je představení.

Proč ticho někdy bolí?

Některé lidi ticho zraní. Ne proto, že je špatné - ale proto, že je příliš připomínkou něčeho, co už dávno ztratili.

Klienti s traumatem, kteří byli v dětství ignorováni nebo odmítnuti, často ticho vnímají jako opuštění. Když terapeut mlčí, jejich mozek říká: „Zase jsem sám. Zase mě nevidí.“ V takových případech ticho může být nebezpečné - pokud není zvládáno s péčí.

Dr. Martin Vávra z FN Motol upozorňuje: „Nesprávně aplikované ticho může prohlubovat izolaci.“ A to platí zejména na začátku terapie. Když klient nezná terapeuta, neví, že ticho je bezpečné - ticho může být strašákem.

Proto je důležité, aby terapeut na začátku řekl: „Někdy budeme mlčet. To není chyba. To je součást toho, co se děje uvnitř vás.“ Ale podle studie z roku 2021 to dělá jen 43 % terapeutů. A to je velká mezera.

Co když se ticho vám zdá jako odmítnutí? Řekněte to. Nejde o to, aby terapeut „měl pravdu“. Jde o to, abyste mohli říct: „Když mlčíš, cítím se, že mě nechceš slyšet.“ A to je přesně ten moment, kdy se terapie stává pravou.

Co můžete dělat vy - jako klient

Nemusíte být „dobrý klient“. Nemusíte mít odpovědi. Nemusíte být „zajímavý“. Stačí, abyste byli.

Tady je, co funguje:

• Před sezením si řekněte: „Ticho není chyba. Je to místo, kde se můžu setkat se sebou.“
• Když ticho nastane, zaměřte se na tělo: Co cítíte v hrudi? V krku? V rukou? Co se děje s dechem? Často je tělo první, co vám říká, co se skutečně děje.
• Nechte se nechat být: Nezkoušejte si v hlavě připravit odpověď. Nezkoušejte „něco zajímavého“ říct. Nechte se být v tichu. Jak byste se chovali, kdybyste seděli v lese a poslouchali ptáky?
• Pokud ticho trvá déle než minutu, řekněte to: „Cítím se trochu ztraceně. Můžeme o tom mluvit?“

Marie K., 32 let, která začala terapii v roce 2021, říká: „Na začátku jsem si myslela, že terapeut prostě neví, co říct. Až po čtyřech měsících jsem pochopila, že to ticho mi dává prostor, abych konečně uslyšela svůj vnitřní hlas.“

Jan P., 45 let, který se po letech social media vrátil k terapii, říká: „To ticho bylo jako pokoj, kde jsem konečně mohl být sám se sebou bez toho, abych musel něco říkat.“

Ticho v online terapii - nová výzva

Když je terapie online, ticho se mění. Zpoždění ve videu, přerušení spojení, technické chyby - všechno to se stává „tichem“. A klienti ho často vnímají jako odmítnutí.

Studie z Univerzity Palackého (2023) ukazuje, že v online terapii je ticho častěji vnímáno jako „násilné“ - jako kdyby terapeut „zmizel“. Proto je tady ještě důležitější, aby terapeut vysvětlil: „Pokud se objeví pauza, není to chyba. Může to být jen technika. Můžeme o tom mluvit?“

Prof. Tomáš Konečný z Univerzity Karlovy říká: „V kontextu digitálního přetížení je ticho stále vzácnějším a cennějším prostorem pro introspekci.“

Ale nezapomeňte: ticho, které není vysvětlené, není ticho - je to nejistota.

Ticho je dar, který se nečeká - ale který se dostane

Nejde o to, aby ticho bylo „dobré“ nebo „špatné“. Jde o to, abyste ho mohli vnímat jako prostor, kde se můžete setkat se sebou samým. Kde nemusíte být „dobrý“, „rozumný“, „silný“ nebo „zajímavý“. Kde můžete být jen - a to stačí.

Podle metaanalýzy 37 studií z let 2010-2020 je strategicky používané ticho o 23 % účinnější u klientů s úzkostí. Ale u klientů s poruchami osobnosti může být nebezpečné - pokud není zvládnuté s empatií.

Ticho v terapii není o tom, aby se něco „vyřešilo“. Je o tom, aby se něco „uvědomilo“.

A když se to uvidí, ticho přestane být strašákem. Stává se domovem. A v tom domě se konečně můžete odpočinout - bez potřeby mluvit. Protože někdy nejhlubší odpověď není slovo. Je to ticho, které vás neopustilo.