Národní monitoring duševního zdraví je první systémový průzkum, který v České republice systematicky měří stav duševního zdraví dětí a dospívajících. Spuštěný v roce 2023 Národním ústavem duševního zdraví (NUDZ), tento projekt odhalil alarmující obrázek: více než polovina žáků devátých tříd projevuje známky zhoršeného pocity pohody, zatímco 40 % z nich ukazuje příznaky střední až těžké deprese. Třetina žáků trpí úzkostí. Tyto čísla nejsou jen statistiky - jsou signálem, že něco v naší společnosti selhává.
Co se vlastně měří a jak?
Monitoring se neobejde bez dotazníků, které dostávají žáci ve 9. třídách základních škol. Tyto dotazníky nejsou žádné obyčejné anketní otázky - jsou založeny na mezinárodně ověřených škálách, které měří pocity smutku, bezmoci, úzkosti, problémy se spánkem a sociální izolací. Data jsou sbírána anonymně, bez jména, bez příjmení. Cílem není označit dítě, ale pochopit, jaké problémy jsou běžné a kde je potřeba zasáhnout.Projekt je součástí většího plánu - Data pro psychiatrii, který má za cíl spojit všechny roztroušené informace o duševním zdraví do jednoho systému. To znamená, že v budoucnu budou data z škol, z lékáren, z psychiatrických center a i z pojišťoven spolu propojena. Zatím to ale funguje jen částečně. Většina dat stále plavá v různých systémech, které si nekomunikují.
Proč je to tak špatné?
Výsledky nejsou náhodné. Většina duševních onemocnění začíná v dětství nebo dospívání. Pokud dítě v deváté třídě trpí depresemi, je velmi pravděpodobné, že v dospělosti bude potřebovat dlouhodobou pomoc. A my nemáme připravený systém, aby toto dítě dostalo tu pomoc včas.Problém není jen v tom, že děti trpí. Problém je, že kdo by jim měl pomoci? V ČR je registrováno pouze 127 dětských psychiatrů na celou populaci dětí a dospívajících - to je méně než tři psychiatři na 100 tisíc dětí. Doporučená norma Světové zdravotnické organizace je 300 na milion. My máme 10 %.
Školní psychologové, kteří by mohli být první linie obrany, jsou přetížení. Podle průzkumu Asociace školních psychologů z roku 2024 jen 32 % z nich se cítí dostatečně vyškolených, aby správně četli výsledky monitoringu. Většina z nich neví, co s těmito čísly dělat. Neexistuje žádný standardizovaný postup: když škola zjistí, že 15 dětí v třídě má známky úzkosti, co má udělat? Kdo je přesměruje? Kdo platí léčbu? Kdo převezme odpovědnost?
Co říkají ostatní země?
V Nizozemsku a Finsku se pravidelně měří duševní zdraví celé populace každé dva roky. Výsledky se používají k přizpůsobení školních programů, změně veřejných kampaní a přerozdělení peněz. Tam máte systém, který funguje. V Česku jsme začali teprve teď.Naše největší výhoda je, že se monitoring připojuje k reformě psychiatrické péče, která od roku 2018 postupně staví 30 center duševního zdraví po celé zemi. Tyto centra mají týmy, které kombinují psychology, psychiatry, sociální pracovníky a pedagogy. Pokud by se tyto týmy spojily s daty z monitoringu, mohly by přijít přímo do škol, než se problém zhorší.
Ale zatím se to nestává. Data zůstávají v NUDZ, týmy zůstávají v centrech, školy zůstávají na svém. Nikdo neví, jak to propojit.
Chybí peníze, chybí lidé
Česká republika vynakládá na prevenci duševního zdraví pouze 0,3 % z celkových zdravotních výdajů. Doporučená hodnota je 1,5 až 2 %. To znamená, že na každou korunu, kterou vynakládáme na prevenci fyzického zdraví, na duševní zdraví vydáváme 5 korun. A to je jen za léčbu - ne za prevenci, ne za školní programy, ne za vzdělávání učitelů.Trh služeb duševního zdraví roste o 7,3 % ročně, ale většina těchto služeb je soukromá. 68 % dospělých se nikdy neporadilo s psychologem. Proč? Protože to stojí peníze - 54 % lidí to uvádí jako hlavní překážku. A 47 % se bojí, že je někdo odsoudí.
Pokud bychom vynakládali jen 1 % z celkových zdravotních výdajů na prevenci duševního zdraví, mohli bychom snížit náklady na léčbu o třetinu během pěti let. To je ekonomický fakt, který se nikdo nechce slyšet. Ale čísla to říkají jasně: čím později zasáhneme, tím dražší to bude.
Co se děje teď?
V roce 2026 má být spuštěn Národní registr duševního zdraví. To bude první centrální databáze, která bude obsahovat informace o pacientech, o užívání léků, o hospitalizacích, o školních screenováních - všechno v jednom systému. Tento registr bude vyžadovat 1,2 miliardy korun investic a až do roku 2028 bude jen vývoj.Na školách už se ale děje něco. Od školního roku 2024/2025 se na 200 vybraných školách provádí pilotní program Duševní zdraví na školách. Žáci 5. i 9. tříd dostávají stejné dotazníky. Cílem je zjistit, jestli se problémy objevují dříve, než se někdo všimne. A jestli můžeme zasáhnout dříve.
Učitelé, kteří to vidí z blízka, potvrzují: v třídách je skutečně více dětí, které se nechají vyslechnout, které nechají spát, které se vyhýbají spolužákům. Markéta Nováková, učitelka z Prahy, říká: „Vidím přesně tyto trendy. 40 % má problémy s motivací, spánkem, sociální interakcí. Není to přehnané. Je to realita.“
Kdo to způsobil?
Není to jedna věc. Je to kombinace. Koronavirová pandemie, válka na Ukrajíně, ekonomický stres, nejistota o budoucnosti, social media, které vytvářejí neustálé srovnávání, a také to, že děti nevědí, jak vyjádřit svůj smutek. Většina z nich si myslí, že „to je normální“ - že každý cítí takhle.Někteří odborníci upozorňují na problém s metodikou: škály, které se používají k měření deprese, nebyly dostatečně validovány pro české děti. To znamená, že některé výsledky mohou být přehnané. Ale to neznamená, že problém není skutečný. Naopak - i kdyby byly čísla o 20 % nižší, stále by byla většina dětí v nebezpečí.
Chtěli byste, aby se to změnilo?
Národní monitoring není konečný cíl. Je to začátek. Je to první krok k tomu, abychom přestali reagovat na krize a začali je předcházet. Ale pokud se nic nezmění, budeme v roce 2030 stát před ještě větší krizí: více dospělých s chronickými duševními onemocněními, více pracovníků, kteří nemohou pracovat, více rodin, které se rozpadají, více dětí, které se nebudou cítit v bezpečí.Co můžete udělat teď? Pokud jste rodič, podívejte se na své dítě - ne na jeho známky, ale na jeho chování. Mluví? Spí? Hraje se s kamarády? Pokud jste učitel, nezatěžujte se sám. Požádejte o pomoc. Pokud jste občan, požadujte od politiků, aby investovali do duševního zdraví. Ne do budov, ne do technologií - do lidí. Do psychologů, do psychiatrů, do školních poradny.
Nejsme země, která má problém s duševním zdravím. Jsme země, která se jen teď začíná dívat na problém očima. A to je první krok k změně.
Co je cílem Národního monitoringu duševního zdraví?
Cílem je získat první přesná data o stavu duševního zdraví dětí a dospívajících v ČR, aby stát mohl vytvářet efektivní politiky, zaměřit peníze tam, kde je to nejpotřebnější, a zasáhnout včas - ještě než se problémy zhorší na úroveň klinického onemocnění.
Proč se měří jen žáci devátých tříd?
Devátá třída je klíčovým bodem - přechod do dospělosti, příprava na střední školu, zvýšené stresy, vysoká rizika vzniku deprese a úzkosti. Je to poslední možnost, než dítě opustí systém povinné školní docházky. Pokud se problém nezachytí teď, může se zhoršit bez jakéhokoli zásahu.
Jsou výsledky monitoringu přesné?
Metodika je založena na mezinárodních nástrojích, ale někteří odborníci upozorňují, že nebyly dostatečně validovány pro českou populaci. To znamená, že čísla mohou být trochu přehnaná. Ale i kdyby byla o 20 % nižší, stále by byla alarmující. Problém je skutečný - i když čísla nejsou perfektní.
Kdo má přístup k datům monitoringu?
Data jsou anonymizovaná a přístup k nim má pouze Národní ústav duševního zdraví a další instituce zapojené do projektu - například ÚZIS nebo Ministerstvo školství. Školy dostávají pouze shrnutí pro svou školu, nikoli individuální výsledky. Nikdo nemůže zjistit, které dítě má problémy.
Proč není dostatek dětských psychiatrů?
Je to důsledek dlouhodobého zanedbávání oblasti. Vzdělávání dětských psychiatrů je dlouhé, náročné a má nízkou odměnu. Mnoho lékařů volí jiné obory. Zároveň se v ČR nevyučují dostatečně psychologové, kteří by mohli zastoupit práci psychiatrů. Tento problém nejde vyřešit rychle - potřebujeme desítky let a systematickou investici.
Co se stane, když se nic nezmění?
Budeme mít generaci dospělých s chronickými duševními problémy, které nebudou schopny plně fungovat v práci, v rodině, ve společnosti. Výdaje na léčbu, sociální dávky a ztrátu produktivity budou stoupat. Náklady budou větší než kdykoli dříve. A my budeme mít stále méně lidí, kteří mají sílu a chuť žít.
Napsat komentář