Můžu při terapii brečet? Proč pláč je součástí úspěšné psychoterapie

Stojíte u dveří terapeutovy ordinace, srdce vám buší, ruce jsou studené. Přemýšlíte: „Můžu při terapii brečet?“ Nebo se bojíte, že když se rozpláčete, budete považováni za slabé, nesmyslné, přehnané. Možná jste v minulosti zažili, že když jste plakali, někdo vám řekl: „Nech to.“ Nebo jste si řekli sami: „Nechci tohle ukazovat.“

Nejste sami. Tisíce lidí si tu samou otázku klade před každým sezením. A odpověď je jednoduchá: ano, můžete. A měli byste.

Pláč není známkou slabosti - je to signál, že se něco děje

V psychoterapii není pláč chybou. Je to přirozený, často nevyhnutelný výstup hlubokých emocí, které jste dlouho potlačovali. Když někdo řekne: „Všechno jsem ti řekl, ale nic se nezměnilo,“ často chybí právě ten moment, kdy se slova přemění na pocit. A ten pocit se často projevuje v slzách.

Podle Carl Rogersa, jednoho z nejvýznamnějších psychoterapeutů 20. století, začíná mnoho klientů terapii tím, že vyprávějí o bolestných událostech jako o něčem, co se stalo někomu jinému. „Můj otec mě nechal,“ řekne klient. Bez zvýšení hlasu. Bez záblesku úzkosti. Až později, v bezpečném prostředí, se to stane: „Můj otec mě nechal… a já jsem se cítil jako nic.“ A teprve teď - v tom okamžiku - se začnou slzy. To není konec. To je začátek.

Co se vlastně děje, když při terapii brečíte?

Pláč není jen reakce na bolest. Je to tělesný, emoční a mentální proces, který přenáší nevědomé do vědomého. Když se rozpláčete, vaše tělo uvolňuje kortizol - hormon stresu. Vaše mozek začíná přepínat z režimu „přežití“ do režimu „zpracování“. A terapeut? Ten neříká: „Už je to dobré.“ Neříká: „Nepláč.“

Terapeut vás sleduje. Sleduje, jak se vám zatíží hruď, jak se zpomalí dech, jak se zatřesou ruce. A potom řekne něco jako: „Vypadá to, že to pro vás ještě není jen paměť. Je to tady. Teď.“ Tímto jednoduchým větou vám dává prostor. A v tom prostoru se začíná měnit věc, kterou jste dlouho drželi uvnitř.

Podle gestalt terapie je klíčové, abyste nejen o emoci mluvili, ale aby jste ji prožívali. Když řeknete: „Mám stažená ramena,“ terapeut se nezastaví u toho. Ptá se: „Co se děje, když je máte stažená? Co to pro vás znamená?“ A často se z toho vyvine: „Mám strach, že mě nebudou milovat, když budu slabý.“ A pak přijde pláč. Ne proto, že jste „přehnaný“. Protože jste konečně řekl pravdu.

Proč terapeut neříká: „Nech to.“

Terapeut není přítel, který vás chce uklidnit. Není to rodina, která se bojí nepříjemných chvilek. Terapeut je někdo, kdo se naučil být přítomný v nejtemnějších chvílích. A nejčastěji to znamená: mlčet. Dát vám prostor. Nechat slzy padat. Nechat ticho, které se nevyplní slovy.

Podle českého psychoterapeuta Mariána Chrasty, který pracuje v Praze, mnoho lidí přichází s „flatus vocis“ - prázdnými slovy. Vyprávějí o traumatu, ale jako by to byla příběh z filmu. Žádný pocit. Žádný dech. Žádná slza. Až se začne něco prožívat - tělo se napne, hlas se zlomí, slzy přijdou - teprve tehdy se začne skutečná práce. Pláč je ten moment, kdy se slova přemění na zkušenost.

Nezapomeňte: terapeut není vyškolený na to, aby vás uklidnil. Je vyškolený na to, aby vás neopustil, když se rozpadáte. A když se rozpadnete - a brečíte - on tam je. A to je to, co dělá rozdíl.

Co se stane, když nebudete plakat?

Když potlačujete slzy, potlačujete i část sebe. Emoce, které nevyjadřujete, se neztratí. Přesunou se. Do těla. Do hlav. Do nevědomého. Můžou se projevit jako chronická bolest zad, nevysvětlitelná únavnost, nespavost, nebo neustálý pocit, že „něco není v pořádku“, ale nevíte co.

Nejde o to, abyste museli plakat v každém sezení. Ale když se to stane - a nemusíte se za to stydět - je to znamení, že se něco hlubokého děje. Většina lidí, kteří se v terapii rozpláčí, později říká: „To byl ten moment, kdy jsem se konečně cítil/a skutečně slyšený.“

Podle výzkumu z Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity je empatie terapeuta klíčová. A empatie neznamená jen poslouchat. Znamená vidět, když se někdo rozpadá - a nevytáhnout mu kapesník, ale říct: „Jsem tady. Můžeš být, jak jsi.“

Je pláč v terapii pro všechny?

Není. A to je v pořádku. Někdo se v terapii uvolní prostřednictvím hovoru. Někdo prostřednictvím kreslení. Někdo prostřednictvím pohybu. Někdo prostřednictvím ticha. Pláč je jen jedna cesta - ale jedna z nejčistších.

Nejde o to, abyste se museli rozplakat, aby terapie „fungovala“. Ale pokud se to stane - a necháte se jím unést - může to být ten okamžik, který změní celý váš vztah k sobě. Víte, co je nejčastější věc, kterou klienti říkají po několika měsících terapie? „Nevěděl jsem, že je v pořádku se cítit takhle.“

Co dělat, když se bojíte brečet?

Je to normální. Většina lidí, kteří přicházejí k terapeutovi, se bojí právě tohoto. Takže zkusíte toto:

1. Řekněte to hned na začátku: „Mám strach, že se rozpláču.“
2. Nechte terapeuta vědět: „Nechci to ukazovat, ale cítím, že bych mohl.“
3. Připravte si kapesník. Nebo si vezměte větší rukavici. Nebo se připravte na to, že se můžete rozplakat a nechat to být.
4. Neříkejte si: „Musím se rozplakat.“ Říkejte si: „Můžu.“

Nejde o to, abyste se rozplakali. Jde o to, abyste se nezakázali prožívat to, co cítíte. A když se to stane - i když to bude jen trochu - už jste na cestě.

Pláč je nejčistší forma hovoru

Nejsem tu, abych vás přesvědčil, že pláč je „dobrý“. Jsem tu, abych řekl: není špatný. Je lidský. Je pravdivý. Je čistý.

Terapie není o tom, aby jste byli silní. Je o tom, abyste byli pravdiví. A když se rozpláčete, neříkáte: „Jsem slabý.“ Říkáte: „Jsem tu. A tohle je pravda.“

A to je právě to, co se děje v té nejlepší psychoterapii. Neřeší se problémy. Řeší se lidskost. A pláč je jedním z největších projevů lidskosti, kterou můžete v ordinaci přijmout - bez odůvodnění, bez výmluv, bez stydu.