Stojíte před talířem s jogurtem a cítíte, jak se vám zatíží hrudník? Nebo se vám zatřásou ruce, když se někdo ptá, co jste jeli na oběd? Pro mnoho lidí s poruchami příjmu potravy není jídlo jen potřeba - je to hrozba. Každá kousnutí může znamenat ztrátu kontroly, strach z přibírání nebo pocit, že něco je „zakázané“. A přestože většina lidí myslí, že jde o „přílišnou starost o zdraví“, ve skutečnosti je to hluboká psychologická reakce, která se projevuje jako fobie - strach před konkrétními potravinami, jejich vzhledem, chutí nebo i samotným procesem jídla.
Co je expoziční terapie ve stravování?
Expoziční terapie ve stravování není o tom, aby jste jeli víc kalorií. Je to o tom, aby jste přestali být věznění svým strachem. Tato metoda je součástí kognitivně-behaviorální terapie (KBT) a funguje na jednoduchém principu: exponujte se postupně a bezpečně na to, čeho se bojíte. Nejde o to, abyste se násilně nasekali do jídla. Jde o to, abyste se naučili zůstat v přítomnosti toho, co vás děsí - a zjistili, že se nic hrozného nestane.
U lidí s anorexií, bulimií nebo jen s ostrou neofobií (strachem z nových potravin) se jídlo stává symbolickým nepřítelem. Bílý jogurt, ovoce, tuky, cukr - všechno to může být označeno jako „nebezpečné“. Expoziční terapie tyto kategorie přehodnocuje. Terapeut spolu s klientem vytvoří hierarchii strachu: od nejméně strašidelné potraviny (např. bílý chléb) až po ty nejhorší (např. smetanová dortík nebo maso s tukem). Každý krok se dělá pomalu, pod dohledem, a vždy s cílem: zůstat, nesmířit se, neutečet.
Jak probíhá terapie krok za krokem?
Nejde o rychlý proces. Průměrně trvá 6 až 12 měsíců, s týdenními sezeními po 60-90 minutách. První kroky jsou často nejtěžší - a zároveň nejvíce překvapivé.
- Vizualizace: Klient se dívá na potravinu - bez dotyku, bez chutnání. Pro některé je to už příliš. „Když jsem viděl červené zelí na talíři, cítil jsem, že se mi chce zvracet,“ sdílí jeden klient z centra Elia Terapie.
- Dotyk: Převedení potraviny z talíře na ruku. Zkoušení textury, teploty, vůně. Mnozí lidé popisují toto krok jako „neuvěřitelně nekomfortní“ - ale právě tady se začíná měnit jejich vztah k jídlu.
- Čichání: Některé potraviny vydávají silné vůně, které vyvolávají úzkost. Čichání je první fáze, kdy se tělo učí, že vůně neznamená nebezpečí.
- Malé ochutnávky: Jeden kousek. Jedna lžíce. Třeba jen chutnání jogurtu bez cukru. Tady se často objeví první přelom - „když jsem to zkusil, nezemřel jsem. A neztloustl jsem.“
- Postupné zvyšování porcí: Od jedné lžíce k celému talíři. Od jedné porce týdně k každodennímu jídlu. Tady se začíná vytvářet nový návyk - ne strach, ale přirozenost.
Podle výzkumu Asociace klinických psychologů ČR z roku 2022 zvládlo 68 % klientů po 12 měsících terapie přestat se vyhýbat „zakázaným“ potravinám. Pro mnohé je to první krůček k tomu, aby se mohli vrátit k obědům s rodinou, k večerům s přáteli, k výletům do restaurací - bez paniky.
Proč to funguje, když jiné metody selhávají?
Tradiční nutriční poradenství často říká: „Jez víc bílkovin, méně cukru, zvýš kalorie.“ Ale když jste ve strachu, tak vám to neřeší nic. Jste jako člověk, který má strach z vody a někdo mu říká: „Pij víc, je to zdravé.“
Expoziční terapie pracuje na jiné úrovni - na těle, nejen na hlavě. Když se naučíte zůstat v přítomnosti potraviny, aniž byste ji snědli, vaše mozek začíná přepisovat starý skript: „Tato potravina mě zničí.“ Na „Tato potravina je jen potravina.“
U dětí je tento přístup ještě účinnější. Výzkum z Univerzity východního Finska ukázal, že děti ve věku 3-5 let, které pravidelně experimentovaly s novými chutěmi v mateřských školách, byly o 40 % více ochotné jíst zeleninu a ovoce. Princip „1 lžíce + 1 lžíce na rok věku“ se používá i u dospělých - postupně, bez tlaku, s podporou.
Společné jídání je další klíč. Když jíte s rodinou nebo přáteli, vaše tělo nevnímá jídlo jako hrozbu - vnímá ho jako součást vztahu. Bezhladovení.cz označuje společné stolování jako „velkou pomocí při překonávání strachu“. A právě to je ten rozdíl: expoziční terapie není o tom, abyste jeli „správně“. Je o tom, abyste jeli volně.
Kdo to může pomoci - a kdo ne?
Expoziční terapie je nejúčinnější u lidí s neofobií - strachem z nových potravin - nebo specifickými fobiemi, jako je strach z masného tuku, jablek, mléka nebo těstovin. U těchto případů úspěšnost dosahuje až 75 % po 6 měsících.
U komplexnějších poruch, jako je anorexie nervosa, je expoziční terapie nutná, ale nestačí. Potřebujete kombinaci s psychoterapií, výživovou rehabilitací a někdy i léky. Podle Prof. Rabocha z Univerzity Karlovy: „Jídlo není problém. Problém je to, co jídlo znamená.“
Na druhou stranu, u lidí s těžkými úzkostnými poruchami nebo trauma spojeným s jídlem (např. zneužití, zvracení v dětství) může expoziční terapie být příliš intenzivní. „Někteří klienti se prostě nevzpamatují,“ říká Dr. Petra Dvořáková. „Musíme začít jinak - s bezpečím, s tělem, s dýcháním.“
Co se děje v Česku? Trh, terapeuti a novinky
V Česku roste poptávka po odborné pomoci. Trh pro terapii stravovacích poruch se každý rok zvětšuje o 4,2 % - a expoziční terapie tvoří už 35 % všech přístupů. Zatímco většina lidí hledá pomoc u psychologa, jen 127 specialistů má certifikaci k provádění této metody. Potřeba je ale až 350.
Největšími poskytovateli jsou centra jako Elia Terapie, Neocentrum a AdiCare. Všechna tato centra používají moderní metody - včetně virtuální reality, která simuluje jídelní situace bez skutečného jídla. To je ideální pro ty, kdo se bojí i samotného vstupu do jídelny.
V roce 2024 plánuje Ministerstvo zdravotnictví spustit pilotní projekt „Expozice pro školy“ - cílem je zavést principy expoziční terapie do mateřských škol a základních škol, aby se předcházelo vývoji neofobie u dětí. Výzkumná skupina na 1. lékařské fakultě UK sleduje 200 dětí ve věku 2-6 let, aby zjistila, jaká je optimální intenzita a časování expozice.
Reálné příběhy - úspěchy i neúspěchy
Na fóru Anonymní poruchy příjmu potravy sdílí 24letá Marie: „První sezení s bílým jogurtem bylo traumatem. Plakala jsem. Ale po šesti měsících jsem snědla první dortík - a nezemřela jsem. Vůbec jsem neztloustla. Bylo to jako přežití.“
Naopak 19letý Tomáš ukončil terapii po třech měsících: „Dostal jsem se k masu. Musel jsem ho sníst. Nechápal jsem, proč mi to někdo násilně nutí. Ztratil jsem důvěru.“
Oba příběhy jsou pravdivé. Expoziční terapie není zázračná metoda. Je to práce. A práce, která vyžaduje důvěru - v terapeuta, v sebe sama, v proces.
Uživatelka Eva z Facebookové skupiny „Poruchy příjmu potravy - ČR“ říká: „Díky terapii jsem se naučila jíst jablko bez cukru. Předtím jsem si ho vždycky polila medem. Teď to dělám jen proto, že chutná. To je svoboda.“
Co potřebujete k úspěchu?
Expoziční terapie není jen o tom, jít na schůzku s psychologem. Je to o tom, co děláte doma, mezi sezeními.
- Podpora rodiny: U dětí i dospívajících je klíčové, aby rodiče nekomentovali, nekritizovali, neříkali „to je špatné“. Musí být klidným přítomným.
- Dechová cvičení: Když se začnete cítit panikovat, použijte 4-7-8 techniku: vdechni 4 sekundy, zadrž dech 7, vydechni 8. Zpomalíte tělo.
- Neřešte kalorie: V prvních měsících terapie se nezabývejte počtem kalorií. Zabývejte se bezpečím.
- Nejste sami: 68 % lidí, kteří projdou celou terapií, se zlepší. 22 % ji ukončí - ale to neznamená, že se nezlepší. Někdy potřebují čas, jiný přístup, jiného terapeuta.
Budoucnost expoziční terapie
Do roku 2027 očekávají odborníci, že expoziční terapie bude součástí 90 % léčebných protokolů pro poruchy příjmu potravy v Česku. Nové směry zahrnují kombinaci s mindfulness, tělesnou terapií a dokonce s ketaminem - ale všechno to má jedno společné: zpřístupnění jídla jako normální části života, ne jako nepřítele.
Prof. Jiří Raboch říká: „Lidé nebojí jídlo. Bojí se toho, co jídlo znamená pro ně - ztrátu kontroly, ztrátu sebe sama.“ Expoziční terapie je cesta zpět k sobě - ne k nějakému ideálu. Když přestanete být vězněním svého strachu, jídlo se znovu stává tím, čím mělo být vždy: zdrojem života, ne bolesti.“
Je expoziční terapie vhodná pro děti?
Ano, a často je nejúčinnější právě u dětí. Princip „1 lžíce + 1 lžíce na rok věku“ funguje skvěle - postupně, bez tlaku. Výzkumy ukazují, že děti, které v dětství často zkoušely nové chutě, mají mnohem nižší riziko vývoje neofobie nebo poruch příjmu potravy v dospělosti. Rodiče hrají klíčovou roli - jejich klidná přítomnost a nekritický přístup jsou důležitější než jakýkoliv plán jídel.
Může expoziční terapie pomoci i lidem s bulimií?
Ano, ale ne sama. U bulimie je klíčové nejen překonat strach z jídla, ale i zvládnout impulzivní záchvaty a pocit viny. Expoziční terapie pomáhá s obavami z určitých potravin, které často vyvolávají záchvaty. Ale musí být doplněna o terapii chování, která řeší zneužívání a vymačkávání. Kombinace s KBT je zde nejúčinnější.
Jak dlouho trvá, než se začne cítit změna?
První změny se objevují často po 2-3 měsících. Ale ne v tom, že jíte víc - ale že se přestáváte cítit, že jídlo je nepřítel. Mnozí lidé popisují, že přestali mít úzkost při pohledu na talíř, nebo že přestali přemýšlet o kaloriích celý den. Skutečná změna v chování - tedy pravidelné jídlo bez strachu - obvykle přichází po 6-9 měsících.
Co když terapie nefunguje?
Není to selhání. Někdy je potřeba změnit terapeuta, přístup nebo tempo. Některé osoby potřebují nejprve pracovat na bezpečí, na důvěře, na těle - a až potom na expozičních krocích. Jiní potřebují léčbu komorbidních poruch - jako úzkostné poruchy nebo depresi - než se budou moci věnovat jídlu. Terapie není lineární. Každý pokrok je hodný - i když je malý.
Je možné provádět expoziční terapii doma sami?
Není doporučeno. Expoziční terapie bez odborného vedení může být škodlivá. Když se vystavíte strachu bez podpory, můžete se jen zatvrďovat ve strachu. Terapeut vám pomáhá zvládat úzkost, rozpoznávat příznaky, vytvářet bezpečné prostředí a nechat vás zůstat v procesu, i když se chcete vzdát. To je to, co nemůžete udělat sami - a nechcete.
Napsat komentář