Hranice a bezpečí v dětské terapii nejsou jen pravidla, která terapeut dodržuje. Jsou to základní pilíře, které umožňují dítěti vůbec začít věřit, otevřít se a vyléčit se. Bez jasných, respektovaných hranic není terapie možná. Dítě, které neví, kde končí terapeut a kde začíná ono, se neodváží říct to, co skutečně cítí. A bez bezpečí neexistuje žádná změna.
Proč hranice vůbec existují?
Hranice nejsou proti dítěti. Jsou pro něj. Když terapeut jasně řekne: „Tady končím, tam začínáš“, dítě dostane mapu. Ví, kde může být svobodné, kde je bezpečné, a kde musí být opatrné. To je to, co děti potřebují - ne přísnost, ale jasnost. Podle Matějčka a Langmeiera je v nejlepším zájmu dítěte prostředí, kde se cítí bezpečně, kde se orientuje a kde má spolehlivé vazby. Hranice toto prostředí vytvářejí.
Nejde o to, aby dítě „poslouchalo“. Jde o to, aby vědělo, že jeho tělo, jeho city, jeho slova - všechno to má hodnotu. Když dítě řekne „Nechci se dotýkat“, a terapeut to respektuje, dítě se naučí: „Můj pocity jsou důležité. Můj hlas má smysl.“ To je základ sebedůvěry. A ta je první krok k uzdravení.
Co se stane, když hranice nejsou?
Představ si, že jsi dítě. Přijdeš do místnosti, kde ti někdo říká, že se můžeš otevřít. Ale pak ti ten samý člověk před rodiči vypráví, co jsi řekl ve chvíli, kdy jsi cítil, že jsi bezpečný. Nebo tě dotýká, i když se otočíš. Nebo ti říká, že „to není nic zlého“, když se ti něco nelíbí.
Takto se dítě naučí: „Můj hlas nezazní.“ „Můj tělo nemám.“ „Můje city nejsou důležité.“ A to je právě to, co vede k traumatu - ne k tomu, co se stalo, ale k tomu, že se dítě naučilo, že to nemůže říct.
Podle studie Masarykovy univerzity z roku 2017 je důvěra a bezpečí v terapeutickém vztahu klíčové pro práci s ohroženými dětmi. Když hranice chybí, důvěra se nesestaví. A bez důvěry je terapie jen rozhovor, který nic nemění.
Etické zásady, které nemůžeš přeskočit
Etický kodex psychologů (2019) a zákon o zdravotnických povoláních (č. 96/2004 Sb.) stanovují jasné pravidla. Nejzákladnější z nich:
- Mlčenlivost - terapeut nesmí sdílet informace z terapie s rodiči bez souhlasu dítěte. Ne všechno, co dítě řekne, musí být předáno. Je třeba se domluvit: „Co ti chci říct rodičům? Co si nechám jen pro sebe?“
- Respekt tělesných hranic - žádné doteky bez souhlasu. Ani objímání, ani pohladění. Pokud dítě nechce být fotografováno, nechá se. Pokud nechce sedět na kolenou, nechá se. To není nevraživost. To je respekt.
- Nezneužívání vztahu - terapeut není přítel, nejsou to „přátelé“. Je to odborník, který má zodpovědnost. Když se terapeut snaží být „milý“ nebo „oblíbený“, hranice se rozplývají a vzniká riziko.
- Zodpovědnost vůči sobě - terapeut musí mít supervizi, musí se o sebe starat. Pokud je vyhořelý, unavený, nebo má vlastní nevyřešené problémy, nemůže být bezpečný pro dítě. To není slabost. To je povinnost.
Podle průzkumu České psychologické společnosti z roku 2022 je 87 % terapeutů, kteří se setkají s porušením hranic dítětem (např. dítě se snaží dotýkat terapeuta, překračuje časové limity), reaguje okamžitým ukončením sezení. To je špatná odpověď. Ukazuje, že terapeut neví, jak s hranicemi pracovat. Správná odpověď je: „Vím, že ti to přijde jako dobrý nápad, ale já to nemůžu dělat. A teď si povíme, proč ti to přijde jako dobrý nápad.“
Co dělá dobrý terapeut - a co ne?
Dobrý terapeut neříká: „To je v pořádku.“ Říká: „Vím, že ti to přijde jako normální, ale já to nemůžu dělat. A chci pochopit, proč to chceš.“
Dobrý terapeut neříká: „Nechci vědět, co se děje doma.“ Říká: „Chci vědět, co ti tam dělá problém. Ale nebudu to říkat rodičům, pokud si to nechceš.“
Dobrý terapeut neříká: „Tak to je špatně.“ Říká: „Vím, že to děláš, protože tě to uklidňuje. Ale když to děláš, já se cítím nejistě. A já potřebuji, abychom se oba cítili bezpečně.“
Naopak, špatný terapeut:
- Říká dítěti, že „to je v pořádku“, když se mu něco nelíbí - aby neztratil důvěru.
- Chce být „přítel“ - dává dítěti svůj telefon, odpovídá na zprávy, přiznává vlastní problémy.
- Nechává dítě rozhodovat o hranicích - „Tak tedy, co si myslíš, že bychom měli dělat?“ - což je zátěž, kterou dítě neunesou.
- Neříká rodičům nic - ani to, co dítě řeklo, ani co se děje. To není mlčenlivost. To je zanedbání.
Jak se hranice v praxi budují?
První sezení není o tom, co dítě řekne. Je o tom, co terapeut řekne.
Terapeut řekne: „Tady je pravidlo. Nechci, abys mě dotýkal. Pokud chceš, můžeš si dát hračku do ruky, ale já se nechám dotýkat jen tehdy, když to řekneš a já souhlasím.“
Terapeut řekne: „Tady je čas. Po 50 minutách skončíme. I když ti to přijde, že ještě nejsme hotovi.“
Terapeut řekne: „Některé věci, které mi řekneš, budu říkat rodičům. Některé ne. Budeme si to domluvit spolu.“
Je to jako vytváření domu. Každá hranice je zdička. Každá jasná odpověď je dveře. Každý respektovaný „ne“ je okno, které propouští světlo.
Konsent.cz (2025) doporučuje před každým sezením se zeptat: „Kde jsou hranice dnes? Co se změnilo? Co dítě potřebuje vědět, aby se cítilo bezpečně?“
Co dělat, když dítě hranice překračuje?
Dítě překračuje hranice - to není neposlušnost. To je pokus o kontrolu. Pokud dítě neví, že je bezpečné, bude se snažit získat kontrolu jinak - tím, že se dotýká, překračuje čas, vytváří příliš blízký vztah, nebo se snaží terapeuta „přemluvit“.
Reakce nemá být trest. Reakce má být jasná hranice + vysvětlení + empatie.
„Vím, že chceš, abych tě objal. Vím, že to pro tebe znamená, že jsi bezpečný. Ale já nemůžu. A když to dělám, já se cítím nejistě. A já potřebuji, abychom se oba cítili bezpečně. Můžeme si dát místo toho nějakou hračku? Nebo si povíme, proč tě to tak moc zajímá?“
Podle psychologie.cz je toto vysvětlování klíčové. Dítě nechce „přestat“. Chce vědět, že to, co cítí, je v pořádku. A že i když to, co chce, není možné, stále je v bezpečí.
Role rodičů - nejsou nepřátelé, ale součást systému
Rodiče nejsou „zadavatelé“ nebo „překážky“. Jsou součástí bezpečného prostředí. Ale terapeut nemůže být jejich terapeutem. A nemůže být dítětem rodičů.
Nejlepší přístup: terapeut se domluví s dítětem, co rodičům řekne. Někdy: „Řeknu jim, že se ti líbí, jak tě poslouchám.“ Někdy: „Nechám to pro sebe, protože to je jen mezi námi.“ Někdy: „Řeknu jim, že máš strach, že je nechceš, ale neřeknu, proč.“
Podle průzkumu na Facebooku (2023) 68 % rodičů chce, aby terapeut respektoval soukromí dítěte, ale zároveň jim poskytoval dostatek informací. To je možné. Ale jen tehdy, když terapeut a dítě spolu rozhodují, co se řekne.
Budoucnost - certifikace, technologie, standardy
V Česku se počet certifikovaných dětských terapeutů od roku 2019 zvýšil o 24 %. V roce 2021 Česká psychologická společnost zavedla speciální certifikaci - 120 hodin výuky o etice, hranicích a bezpečí dětí.
V roce 2024 plánuje Ministerstvo zdravotnictví povinnou certifikaci pro všechny terapeuty pracující s dětmi. Bude zahrnovat modul o hranicích a bezpečí. To je krok vpřed.
Aplikace jako SafeKid (2022) pomáhají terapeutům a rodičům mapovat hranice dítěte - co mu vadí, co ho uklidňuje, co se mu nelíbí. To je nástroj. Ale není náhradou za člověka, který ví, jak poslouchat.
Je tu ale i riziko. Podle Masarykovy univerzity (2023) může přílišný důraz na hranice vést k přílišnému řízení dítěte. Hranice nejsou k tomu, aby dítě „správně“ chodilo. Jsou k tomu, aby se mohlo přirozeně vyvíjet.
Nejlepší cesta je ta, kterou navrhovala Mgr. Petra Pöthe: standardizovaný rámec, založený na vědě, ale otevřený na individuální potřeby každého dítěte. Ne jedno pravidlo pro všechny. Ale jasné zásady, které každý terapeut zná a dodržuje.
Co si pamatovat
Hranice nejsou proti dítěti. Jsou pro něj. Bez nich není bezpečí. Bez bezpečí není důvěra. Bez důvěry není terapie.
Nejde o to, aby byl terapeut „dobrý“ nebo „přívětivý“. Jde o to, aby byl bezpečný.
Nejde o to, aby dítě „poslouchalo“. Jde o to, aby vědělo, že jeho hlas má smysl.
Nejde o to, aby se dítě „vyléčilo“. Jde o to, aby se naučilo, že je v pořádku, jak je. A že někdo je pro něj bezpečný. A to je všechno, co potřebuje.
Proč terapeut nesmí dítě objímat, i když to dítě chce?
Terapeut nesmí dítě objímat, protože tělesné doteky mohou být špatně interpretovány - buď jako přijetí, nebo jako zneužití. Dítě, které prožilo trauma, může dotek považovat za bezpečný, ale ve skutečnosti to může být připomenutí minulého zneužití. Terapeut musí respektovat hranice těla i tehdy, když dítě „chce“ dotek. To je přesně to, co mu učí: „Tvoje tělo patří tobě. I když někdo chce dotýkat, ty máš právo říct ne.“
Co dělat, když dítě řekne terapeutovi něco, co se týká zneužití?
Pokud dítě sdělí terapeutovi informaci o zneužití, terapeut je povinen podle zákona o zdravotnických povoláních a Etickém kodexu oznámit příslušný orgán - obvykle sociálně-právní ochranu dětí. Ale to neznamená, že to hned řekne rodičům. Terapeut musí s dítětem probrat, co se stane dál, a co bude řečeno rodičům. Dítě musí mít pocit, že ho někdo chrání, ne že ho vydal.
Je v pořádku, když terapeut přizná dítěti, že má své vlastní problémy?
Ne. Terapeut není dítětem. Jeho úloha je být bezpečným prostředím, ne zdrojem podpory pro dítě. Pokud terapeut přiznává své problémy, přesouvá zodpovědnost na dítě. Dítě se začne starat o terapeuta - a to je zátěž, kterou nemá nést. To je překročení hranice a může vést k emocionálnímu zneužití.
Jak rodiče poznají, zda je terapeut kvalitní?
Kvalitní terapeut neříká: „Všechno je v pořádku.“ Říká: „Vím, co děláš, a já to respektuji. Ale já to nemůžu dělat.“ Kvalitní terapeut neříká: „Dítě je problém.“ Říká: „Vztah je problém.“ Kvalitní terapeut neříká: „Nechte mě s dítětem.“ Říká: „Chci s vámi spolupracovat, ale jasně víme, kde jsou hranice.“ Pokud terapeut neumí vysvětlit, jak fungují hranice, je to známka, že neví, co dělá.
Je možné mít dětskou terapii bez hranic?
Ne. Bez hranic není terapie. Je to jen rozhovor. A rozhovor bez bezpečí je nebezpečný. Dítě, které nemá jasné hranice, se neodváží říct to, co skutečně potřebuje. A bez toho se neuzdraví. Hranice nejsou zábranou. Jsou mostem, který vede ke skutečnému spojení.
Napsat komentář